Zeman a stavitelé nebezpečných mostů

Kdysi toužil Edvard Beneš s přispěním Jana Masaryka postavit most mezi Východem a Západem. Této naší „osudové úloze“, vnímání naší národní role i poslání, uvěřili mnozí. I ti, o kterých nelze mluvit jako o naivkách. Třeba profesor Václav Černý v jedné své eseji píše: „Východ nebo Západ? Ani Západ místo Východu, ani Východ místo Západu. Ale: Východ i Západ. (…) Východ i Západ, abychom byli co nejvíce a co nejlépe sami sví, samými sebou. (…) To je předpoklad toho, aby naše kultura, zůstávající českou, byla i v budoucnu taková, jakou ji vídaly naše nejlepší doby: ne pouze západní – ne pouze východní – vskutku lidská.“      

Západní břeh našeho vysněného mostu se záhy zbortil. Stalin se mu už od počátku vysmíval a vbrzku nám takové blouznění zakázal. Otevřel svou nenažranou velmocenskou tlamu a partu, fantazírující o jakési lávce mezi ideologiemi a styly vlády a života, lehce spolkl i s humanistickým náčiním.

Skluzavka jménem Putin
A zase jsme, zdá se, v podobné situaci: před volbou. Ba vypadá to spíše tak, že mnoho dalších politiků i mudrlantů ani o žádné volbě nepřemýšlí. Od prezidenta přes předsedu vlády a některé další ministry a politiky až po aktivisty jako je Václav Klaus (stranou ponechejme typy jako je Jiří Vyvadil) už nechtějí stavět nijaké mosty, ale spíš budují skluzavku, po níž hezky sjedeme do všeobjímající ruské náruče Vladimira Putina. Jak smýšlí ostatní lid, sotva soudit, ovšem staré proroctví o tom, že nebude v této zemi dobře, dokud se kozácký kůň nenapije z Vltavy, šířil se místními lučinami, skalinami a sady, celým tím naším rájem na pohled (i na poslech), jako agresivní virus hodně dlouho. Na to, že nedávné internacionálně-pomocné naplnění této věštby prokázalo, jakým je toto proroctví bludem, podle všech příznaků velmi lehce zapomínáme.

Klaus může tvrdit, že nelze srovnávat Rusko se Sovětským svazem, ovšem názor, že SSSR chtěl s pomocí komunistického bludu naplnit touhy Velké Rusi, se nabízí. Však starší generace vzpomenou, jak hned po československé hymně musely zpívat tu sovětskou, skrytě kolonialistickou, později okupační: „Neotřesitelný svaz svobodných republik stmelila na věky Veliká Rus…“  Vůdce české privatizace odmítá toto porovnávání zřejmě proto, že v Rusku se podařilo zavést trh vskutku bez přívlastků, v celé jeho brutalitě; Václav Klaus ovšem přehlíží, že ruské vlastnictví, nahlédneme-li ho detailně, není tak docela svobodně tržní. Nedbá ani toho, či si snad nevšiml (?), že Putin se Sovětského svazu neustále dovolává a hořekuje nad jeho rozpadem. V souvislosti s tím současně bývalý náš prezident nevidí, či vidět nechce, nemůže, nesmí (a ve stejné roli vystupuje i jeho politické a mravní dvojče Zeman; a také další politici), že se nemění imperiální zájmy Moskvy, které ostatně v mnohém Sovětský svaz převzal od carské formace. Mimochodem častokrát v minulosti zaznělo, že rozbití Rakousko-Uherska by mohlo otevřít středoevropský prostor pro dvě šelmy – Německo a Rusko. Což se nakonec stalo. Západní nebezpečí bylo po kruté zkušenosti druhé světové války zkroceno, o tom východním lze v tomto smyslu výrazně pochybovat.

Strašák nacionalizmu
Ruský problém trvá: megalomanské a jurodivé přesvědčení o vlastní vyvolenosti, paranoidní víra o nutnosti nápravy zkaženého Západu, který je pro máťušku Rus neustálým nebezpečím; a když ne hrozbou, potom alespoň pohrdavým posměváčkem, který si zaslouží na pamětnou. To vše se slévá v úzkost z pocitu ohrožení, v obavu, že Rusko ztratí velmocenský kredit, který samo pro sebe považuje za povinnost od ostatních. A ztrácí-li toto postavení a hodnotu, nehledá vinu v sobě, ale „ve zbytku světa“, tolik nechápajícího svatost Rusi. A ti, kdo nevnímají, ba odmítají, samozřejmě zaslouží potrestat. Časem dojdou kremelští carové vždy k tomu, že potrestat co nejpřísněji.  Připomeňme varování polského filozofa Adama Michnika z konce 80. let minulého století: posledním stádiem komunismu bude nacionalismus. O tomto nebezpečí se nedá, pravda, mluvit pouze v případě Ruska, ovšem s přihlédnutím k jeho velikosti, tradičnímu komplexu méněcennosti vůči světu a v neposlední řadě imperiální a militaristické i militantní materiální kapacitě i myšlení je Moskva ohniskem hrozby velmi žhavým.         

Rusko nakonec má právo na svoje přesvědčení, že je velmocí. Když si ale takové právo začne vynucovat za svými hranicemi, je to na pováženou. Zvlášť, když jeho představitelé neomaleně lžou. Může být hodnověrným a rovnocenným partnerem pro demokratické země, zvlášť ty okolní, „vlivově“ ohrožené?  Pro naše prezidenty, současného i bývalého, pro řadu politiků a jistě mnohé občany, ovšem ano.  Pro ty je zatím poměrně velmi „soft“ hra na sankce čímsi ukvapeným, přehnaným, ba nehorázným. Přidáváme se k nim sice, ale s nechutí, velice, velice rozpačitě a s množstvím řečí podobných těm, které používal maličký kluk ve stařičkém filmu Knoflíková válka: „Kdybysem to bejval věděl, tak by sem sem nechodil“. A není nouze o projevy, jež u nás zaznívaly tak halasně po Mnichovu. Tenkrát alespoň „po“, dneska už raději „napřed“…  

Svědectví z ruské strany
Alexandr Nikolajevič Jakovlev, sovětský a ruský politik, jeden z tvůrců „perestrojky“, prošel hlubokou vnitřní přeměnou z komunistického funkcionáře ve svobodomyslného člověka. Ve své knize Rusko plné křížů napsal: 

"Je známo, že Rus přijala křesťanství v roce 988 z Konstantinopole. Byzantské mravy té doby – podlost, zbabělost, prodejnost, lstivost, maximální centralizace, zbožštění osobnosti – dominují v sociálně-politickém životě Ruska dodnes. Ve 12. století si početná roztříštěná ruská knížectví od Volhy po Karpaty podmanili mongolští dobyvatelé. Asijské tradice a mravy s jejich neúctou k osobnosti, lidským právům, s kultem síly a násilí, s mocí despotů a bezprávím se projevily v celém způsobu života lidu, v jeho genetice.
Tragédii Ruska způsobilo především to, že mu tisíce let vládli lidé, a nikoli zákony. Vládla knížata, carové, různí předsedové a generální tajemníci. Vládli hanebně, krvavě. Lid existoval pro moc, nikoli moc pro lid.  Rusko se vyhnulo klasickému otroctví. Ale dosud se nezbavilo feudalismu, dodnes ho ovládá velmocenskoerární ideologie, jejíž podstata spočívá v tom, že stát je všechno, člověk nic. 
Rusko se ocitlo na okraji civilizace, neboť v něm neexistovalo soukromé vlastnictví. Vlastnictví vždycky náleželo státu, jeho feudální elitě. A dnes nomenklaturní oligarchii z někdejších aparátníků. Neexistence soukromého vlastnictví, především půdy, je prvotní příčinou všech neštěstí Ruska, jeho osudový úděl."

Tato slova o kontinuitě východní velké země i její společnosti vyslovil Rus. Mimochodem, po odchodu z komunistické strany první předseda Ruské sociálně demokratické strany. Cesta velmi podobná Miloši Zemanovi, byť ne totožná. Snad by si měl jistě sečtělý Miloš Zeman rozšířit knihovnu a tím kultivovat obzory své zahraničně-politické lehkovážnosti. Jistě, zbytečně dráždit Rusko a povrchně je urážet, to není právě bezpečná cesta. Ale oč je bezpečnější otevírat mu náruč?