Odznaky muslimské víry

Kdyby šlo jen o šátky muslimských zdravotních sester, odpověď na otázku, zda je zakázat nebo povolit, je jednoduchá a jasná: zakázat. Oděv zdravotních sester je totiž uniforma svého druhu, která pacientům, nemocničnímu personálu a obecné veřejnosti sděluje, že nositel uniformy je zdravotní sestra.

Sdělení je to jednoznačné a všem srozumitelné, nikdo nezůstává a nesmí zůstat na pochybách, že uniformová osoba je zdravotní sestra. Jakákoli modifikace uniformy, třeba právě přidáním nějakého šátku, ať už muslimského nebo jakéhokoli jiného, samozřejmě vnáší do ustálené komunikace chaos a může mít proto vážné a nenapravitelné důsledky, jako ostatně každý chaos.

Někdo se může třeba v časové nouzi dovolávat pomoci od osoby, kterou považuje za zdravotní sestru, a spoléhat, že se mu pomoci dostane. Pak se ale ukáže, že se dovolával nepravé osoby, která se vůbec necítí zavázána poskytovat pomoc, nosí šátek třeba jen tak z čiré ženské koketerie nebo z nějakého jiného důvodu, třeba zrovna proto, že považuje nošení šátku za povinnost, kterou jí ukládá její muslimská víra. Vůbec ne proto, že by chtěla sdělovat svoji připravenost pomoci. Jenomže už může být tragicky pozdě.

Vojáci, policisté, ale také obecná veřejnost proto dbají přísně na to, aby jejich uniformu nemohl nosit kdokoli a kdykoli. Když se chce nějaký podvodník vydávat za policistu, sežene si pokoutně policejní uniformu, aby se mu jeho podvodné plány lépe dařily. Tomu je samozřejmě v obecném zájmu třeba stůj co stůj zabraňovat. Nemá to nic společného s netolerancí.

Tolerance jako součást dýchatelného prostředí může kvést, jen když jsou jasně vymezené věci, které tolerovat nelze. Nelze je tolerovat ze sebezáchovných i čistě pragmatických důvodů, jako je právě zákaz matení veřejnosti, nosí-li muslimské šátky zdravotní sestry. Hranice mezi zakázanými věcmi a prostorem volného jednání proto existovat musí, byť se může v čase měnit nebo rozostřovat, ale existovat musí.

Desatero Božích přikázání je takovým seznamem věcí (hříchů), které by se neměly tolerovat. Je sice pravda, že obecná přísnost vůči porušování a nedodržování zejména některých přikázání postupem času slábne, ale je také pravda, že tou měrou, jak slábne všeobecná ochota zejména některá přikázání dodržovat, sílí také spontánně se dostavující trest. O jeho podobě by mohly podrobně svědčit tisíce opuštěných dětí a nešťastných mužů a žen. A také správci státních peněz, kterých se stále více nedostává, dobře vědí, kam vede nemístná tolerance vůči porušování odvěkých tabu platných pro vztahy mužů a žen. Je stále více dětí bez rodičů a vůbec těch, kteří ve své bídě nemají jinou oporu než stát.