Rok po tajfunu: Živí spolu s mrtvými

Pláň plná lidí. Živých i mrtvých. Matka malého Johna Paula objímá jeden z bílých dřevěných křížů, další z přítomných žen na jiný kříž teprve píše jméno své holčičky. V hromadném hrobu Holly Cross u Taclobanu odpočívá více než dva a půl tisíce filipínských obětí jednoho z nejsilnějších tajfunů v historii. A každá má „svůj“ kříž.

Modlitby a slzy

Nikdo z pozůstalých však neví, kde jejich nejdražší leží. Vzpomínám, jak záchranáři po úderu tajfunu Haiyan ukládali mrtvá těla do černých pytlů. Dny, týdny i měsíce po katastrofě. Poslední oběti našli dokonce až letos v květnu, tedy šest měsíců od doby, co supertajfun, Filipínci nazývaný Yolanda, pustošil pobřežní oblasti provincie Leyte.

Černé symboly smrti také dlouho ležely podél cest, než je specialisté znovu otevřeli a zjišťovali totožnost obětí pomocí DNA. I díky tomu pozůstalí dnes alespoň vědí, v kterém z hromadných hrobů jsou jejich milovaní pohřbeni. V Taclobanu, v Palo, v Tanauan. A rok poté se za ně přišli pomodlit. Slova útěchy, tváře zalité slzami, biskupovo požehnání. Vše se mísí s větami o utrpení i naději.

Život po životě

Naprostá zkáza. Rozmetané vesnice, všudypřítomné hromady suti, trosky aut uvnitř obvodových zdí domů, obří lodě vyvržené desítky metrů daleko ve vnitrozemí. A nade vším mrtvolný zápach. První obrázky po příletu do Taclobanu krátce po řádění supertajfunu Haiyan, který na pevninu udeřil rychlostí 315 kilometrů za hodinu, připomínaly apokalypsu.

Vybavuji si tisíce lidí tísnících se ve zničené hale letiště v Taclobanu, kteří nechtějí nic jiného než pryč. Jejich křik zanikal v řevu motorů armádních Herculesů či vrtulníků, které přivážely záchranáře, doktory, vojáky i jídlo, léky a stany. A odtud, do bezpečí odvážely ty, co měli štěstí a přežili.

Rok poté jsem na Taclobanu přistál opět. Terminál se skvěl novotou a v místech, kde se vloni v listopadu obyvatelé zničených obcí tísnili a leželi mezi odpadky i výkaly, dnes čekají na let do Cebu nebo do Manily. Klidně posedávají na lavicích, surfují po internetu nebo se jen nechávají ovívat jedním ze zapnutých větráků. Mimochodem dodávky elektřiny i vody byly obnoveny až letos v květnu.

Filipíny zničené tajfunem Haiyan
Zdroj: ČTK/AP
Autor: David Guttenfelder

Nad letištěm se také tyčí novotou zářící kontrolní věž. Okolí letiště pak těžké stroje doslova srovnaly se zemí, jinak totiž nebylo možné trosky stovek obydlí odklidit. A do samotného města se bez problémů dostanete na Filipínách nejrozšířenějším dopravním prostředkem, pestrobarevně pomalovaným jeepney.

Cestou to, pravda, stále ještě skáče, nový asfalt se teprve pokládá, buduje se také nový most a někde rozšiřuje silnice, což mají na starosti hlavně jihokorejští vojenští inženýři, ale Tacloban vypadá jako znovuzrozený. Samozřejmě, všude podél cest stále vidíte trosky domů, ohrady z rezavých a pokroucených plechů, na kterých často visí nápisy „na prodej vše, co najdete uvnitř“. Ale hned v jejich sousedství si můžete nechat umýt auto nebo zajít do nově postavené restaurace.

Kousek od metrodomu, který sice stále nese stopy řádění tajfunu, však už nestojí stanové městečko pro uprchlíky ani stometrové fronty hladových lidí čekajících na humanitární pomoc. Dokonce jsem naproti uviděl stát i vánoční stromek, hned vedle cedule připomínající, že jen v této části města zahynulo 23 lidí, na které však prý jejich sousedé nikdy nezapomenou.

O pár kroků dál míjím svatyni Jezulátka a mí spolucestující se pokřižují. Věří, že je Santo Niňo, jak malého Ježíška nazývají, ochránil. Bez ohledu na to, zda jde o Jezulátko ze Cebu nebo o kopii Pražského Jezulátka. Dělníci také pracují na rekonstrukci kostela stojícího vedle radnice, návštěva papeže Františka, který se přijede poklonit obětem ničivé přírodní katastrofy, se totiž blíží. Proto také finišují opravy přistávací dráhy, aby mohla přijímat i velká letadla.

Nakonec vystupuji na druhé straně Taclobanu, kde tisíce lidí stále přežívají v chatrčích sbitých z prken a plechů. A mezi nimi spatřím velkou loď, jejíž záď zasahuje až do silnice. Další „památka“ na Yolandu. Moře je odtud přitom vzdálené nějakých dvě stě metrů. A kolem plavidla, které mimochodem místní chtějí zachovat, jako upomínku na prožité hrůzy, ale zároveň i novou atrakci jejich města, projíždí jedno mototaxi za druhým. Život se do Taclobanu opravdu vrátil.

Filipíny po tajfunu Haiyan
Zdroj: ČTK/AP
Autor: Vincent Yu

Děti se stále bojí deště 

„Jsem velmi šťastná, že tu mám novou místnost i s kompletním vybavením. Je tu tabule, nová umývárna, skříně na hračky,“ provází mne paní učitelka novou budovou školky v San Joachinu, části obce Palo. Budova pro třicet čtyř- a pětiletých dětí, které posedávají na bílých plastových židlích. Všechny čistě oblečené a upravené, přestože mnohé z nich stále bydlí ve stanech nebo v chatrčích bez tekoucí vody.

„Je skvělé, že si mají kde hrát, navíc v tak úžasném a čistém prostředí, které ani doma nemají. Všechny se sem každý den tolik těší,“ svěřuje se mi matka malého Jovana. Přiznává ale, že na prožité hrůzy její syn jen těžko zapomíná: “Ve školce je moc spokojený, ale přesto když prší nebo vane silný vítr, začne se třást, někdy se i rozpláče, má prostě pořád strach," dodává. Jeho desetiletý bráška je pohřbený jen kousek od školky, v hromadném hrobě, spolu s tisícovkou dalších obětí katastrofy. Rodiče mu na kříž pověsili obrázek populární dětské postavy BEN10na. A dolů mezi květiny položili jeho oblíbenou hračku, auto-sanitku.

Nikdo na tomto světě už mu ale nepomůže, o to více se různé nevládní organizace snaží navrátit úsměvy do tváří těm, co přežili. Třeba i pořádáním různých soutěží včetně pěveckých. A právě čtyřletý Jovan si v jedné z nich vyzpíval druhé místo, což následně také dokazuje.

Paní učitelka s dětmi připravuje i vánoční besídku a Jovan bude jedním z hlavních účinkujících. Na Vánoce se ale těší všichni, budou totiž první, které od řádění tajfunu oslaví společně, s dětmi i jejich rodiči.