Svět podle Zdeňka Velíška (269)

Na přelomu 20. a 21. století jsem si bláhově myslel, že konvenční války už zůstanou jen vzpomínkou na minulost. Psal jsem, rádoby vtipně, že generálové se zase už připravují - ale teď opravdu zbytečně - na války, které už byly. A že v těch, které budou - a zajisté přijdou, neboť lidstvo nezmoudřelo ani se nesjednotilo - už se nebude prolévat krev pěších divizí ani civilistů, neboť „kyberválky“ dostanou nepřítele na kolena docela jinak.

Především jsem si ale myslel, že v 21. století bude lidstvo jako celek řešit už jen hrozby jako ebola, HIV, ptačí či prasečí chřipka, klimatická změna, přelidnění, vylidňování (venkova), stárnutí (Evropy), hladomory a další fenomény, které budou sice kosit zástupy lidí, ale už nebudou mít nic společného s touhou po moci a světovládě. Naděje se zatím nesplnily.

Ozbrojené konflikty sice nejsou frontovými válkami jako dřív, ale počet usmrcených je v nich pořád ještě faktorem určujícím pravděpodobnost vítězství. Zatím jedinou „novou“ zbraní se stal teror, zaměřený zejména na nevinné a bezbranné, nebo na masy náchylné k podřízení vůli mocnějšího. Teror jako prostředek zastrašování byl ale spíš na čas opomíjen, než že by byl teprve nyní objeven. Mučení a upalování kacířů i prostých odpůrců oficiálních ideologií se zapsalo i do dějin náboženských vyznání. Jednadvacáté století, které jsme chtěli mít „jiné“, se od těch předchozích nakonec liší nejvíc tím, že teror v něm začal hrát roli válečné strategie. Isámský stát ho tak praktikuje, a to mnohem masověji a brutálněji než ostatní organizace džihádu.

Vlajka Islámského státu
Zdroj: ISIFA
Autor: AFP PHOTO/JM LOPEZ

O náboženství jinak než předvánočně
Druhým fenoménem, u kterého bych nebyl v tzv. postmoderním světě očekával takovou renesanci, je náboženská motivace novodobých revolučních změn. A už vůbec bych byl neočekával, že se v naší době tak snadno podaří náboženství či víru lidí využívat (přesněji zneužívat) k dosažení skrytých mocenských cílů. Že jsem to měl očekávat, mi mohla napovědět poslední desetiletí 20. století, kdy člověk musel s údivem konstatovat, že většina válek a jiných ozbrojených střetů či teroristických operací té doby měla náboženskou motivaci nebo za ní úspěšně skrývala svůj skutečný cíl. Bylo už pozdě, když jsem začal v komentářích hlásat, že náboženství má své správné místo v srdcích, nikoli na praporech. Tam, že může jen škodit.

Tohle všechno mě napadalo cestou do Štrasburku, kde jsem chtěl minulý týden osobně sledovat návštěvu papeže Františka v Evropském parlamentu a Radě Evropy. Papež se na evropské půdě zdržel jen čtyři hodiny a pronesl projevy, které věnoval něčemu jinému, než čím jsem se v duchu zabýval po dlouhé hodiny strávené za volantem cestou do „evropské pevnosti“. Jako pevnost mi aspoň v prvních chvílích připadal komplex evropských institucí ve Štrasburku díky okázalým bezpečnostním opatřením, která provázela papežovu návštěvu. Ta všude viditelná a vše komplikující opatření jako by ironií osudu potvrzovala dvě věci, o kterých jsem přemýšlel na dálnici mezi Prahou a Rýnem: úlohu náboženství a roli terorismu v politické současnosti.

Své projevy na evropských fórech ve Štrasburku věnoval papež Evropě jako civilizačnímu prostoru a evropskému člověku jako hlavnímu objektu péče evropských institucí. S velkým porozuměním pro to, že evropskému člověku je zajisté bližší jeho „košile“ sociálních problémů než „kabát“ dotírajícího islamismu. František hovořil o nezaměstnanosti, zejména mladých, odsoudil nedostatek péče o staré a osamělé, úpadek tradiční evropské civilizovanosti a „strach z jinakosti“. Tak říkal Havel našim pocitům ze setkání s jinými světy, s jinými lidmi, což tváří v tvář imigračním vlnám prožívají v současnosti hlavně lidé bývalých evropských koloniálních metropolí. S největším důrazem, jak se mi zdálo, se ve své filozofické analýze dnešní Evropy papež zabýval úpadkem lidské důstojnosti a malou pozorností politických instancí k tomuto znepokojivému fenoménu. Víc o papežově návštěvě EP zde.

Zdeněk Velíšek v EP
Zdroj: ČT24
Autor: Antonín Mittelbach

Duchovní autority nemusejí zůstat stranou
Když jsem byl ve Štrasburku, netušil jsem a ani jsem nezaznamenal ve zprávách, že ve stejném týdnu, kdy se papež zaměřil na analýzu Evropy a kdy ji přednesl v sídle evropských institucí, zamíří do Turecka. Dokonce na tři dny. Už jen délka pobytu svědčila – ve srovnání se čtyřmi hodinami věnovanými Evropě a jejím bolestem či hříchům – o tom, že František nepodceňuje riziko, jakým by pro svět a hlavně Evropu bylo rozšiřování ozbrojené náboženské konfrontace, zuřící dnes uvnitř světa islámu, hned za tureckou hranicí. Krom toho ale také dala papežova návštěva Turecka politické Evropě příležitost uvědomit si, že tu trestuhodně dlouho leží ladem síla, která mohla – a snad stále ještě může – mít vliv na vývoj událostí mezi Západem a světem islámu, i když ten už dnes rozvracejí náboženské války.

Je to síla ideologií, síla víry, jak křesťanské, tak zejména muslimské, která by mohla působit i v opačném smyslu, než v jakém je využívána a zneužívána v náboženských válkách. Mohla by tak působit, kdyby si nejvyšší náboženští hodnostáři (tedy i náboženští představitelé islámu) uvědomili nejen svou odpovědnost za to, co se děje s vírou, ale i svou svrchovanou kompetentnost pro její obranu před zneužíváním. Papež, podle mě, začal už v tomto smyslu jednat. Jeho dvě předchozí cesty byly zjevně motivovány tímto posláním.

V květnu František navštívil Svatou zemi – tedy Jordánsko, Izrael a palestinská území, v září jednal v muslimské Albánii, mezitím se v červnu ve Vatikánu modlil se Šimonem Peresem a  Mahmúdem Abbásem, teď pobyl tři dny v Turecku. Tedy v těsné blízkosti epicentra náboženské války, která se jen zdánlivě týká pouze muslimů a jejich zemí. Západní svět je do ní vtahován politicky i vojensky.

„Papež jako by těmi zahraničními cestami říkal dosavadním aktérům Západu v tomto dramatu, že na jeho scéně od počátku chybí ještě jeden aktér. Přesněji na každé straně jeden: prostě do hry zatím málo vstupují, nebo vůbec nevstupují, představitelé zainteresovaných náboženství: duchovní autority schopné uklidňovat politickou atmosféru, než přeroste v další vojenské konflikty. Jenže tady bije do očí fakt, že na druhé straně, na té muslimské, není partner pro případnou společnou snahu světa islámu a křesťanského západu o to, aby rozdíly ve víře nevedly k násilným projevům nenávisti nebo i k válkám.“
K těmto větám, které jsem si vypůjčil ze svého rozhlasového komentáře, odvysílaného v pořadu Názory a argumenty na ČRo plus, jsem díky jednodennímu zpoždění v odvysílání stihl ještě včas připojit zprávu o tom, že v Káhiře právě proběhla – z iniciativy káhirské Velké mešity Al Azhar – mezinárodní konference zástupců všech náboženských komunit postižených terorem hnutí Islámský stát.

V Káhiře byli tedy nejen sunnité vedle šíitů, ale jezídové, koptové a křesťané z jiných zemí a regionů. Celkem přes půl tisícovky duchovních. Jejich shromáždění nejenže teror hnutí IS odsoudilo, ale podle minimálně jednoho z mediálních zdrojů vyzvalo mezinárodní koalici k většímu důrazu v jeho potírání. Byla to první tak mohutná a tak konkrétní iniciativa duchovních bez rozdílu náboženství.

Nepřikládám síle idejí zázračnou moc, ale v dějinách civilizací – nejen té západní – už bylo mnoho momentů, kdy právě síla idejí a ti, kdo ji uměli zosobnit, změnili běh světa. Bylo by záhodno, kdyby tomu tak bylo i nyní, v případě stále se zostřujících konfliktů mezi náboženskými komunitami, které se odehrávají čím dál blíž našemu kontinentu a vyvolávají na něm nejen obavy, ale i stále citelnější neklid.