Potřebujeme veřejnoprávní televizi? - po osmi letech

V denním tisku jsem objevil tuto zprávu: Politiky ČSSD školil bankovní lupič. Zapátral jsem ve své paměti po jménu Tomáš Marek a vzpomněl jsem si na několik polemik, které jsem s tímto člověkem na Louči vedl. Například zde, ale i jinde. Vůbec nemám radost z lidského neštěstí svých ideových odpůrců. Nicméně svůj názor o "velké ignoranci" Tomáše Marka bych ani dnes nekorigoval. Spíše naopak. Když je někdo zkrátka neseriózní, není schopen kritické analýzy a respektování zcela konkrétních faktů, pak se nedivím, že se může dostat do problémů, které dnes Marek má.

Jeho kariéra vedoucí od novinářského povolání k PR agentuře je svým způsobem typická pro jednu generaci tržních komsomolců, kteří se nechali unést vidinou snadných řešení složitých společenských problémů na základě několika jednoduchých libertinistických pouček (to v tom lepším případě), nebo kteří byli ochotni stát se placenou hlásnou troubou (nebo užitečným idiotem?) komukoli, kdo dobře zaplatí. 

Titulek deníku Právo vypíchl spolupráci agentury Christian V.I.P se sociálními demokraty. Ale vždyť nebyli jediní, pro které agentura pracovala. Co takhle podnik Česká pošta, farmaceutický průmysl a další zákazníci, pro které Tomáš Marek umisťoval v médiích PR materiály?

Některé však napsal zřejmě o své vůli na základě své tržně komsomolské víry. Mám na mysli například glosu v týdeníku Profit z roku 2000 na téma: „Potřebujeme veřejnoprávní televizi?“ Aniž bych chtěl porušovat autorský zákon, myslím, že Markova odpověď stojí za to, aby byla ocitována téměř kompletní. Zde je:

„Je to daleko jednodušší otázka, než se zdá. Odpověď zní nikoli…. Veřejnoprávní televize kazí ceny reklam, snižují kvalitu konkurenčního prostředí a jsou odsouzeny k zániku. Alespoň v každé demokratické zemi vyznávající svobodný přístup k informacím…. Digitalizace v brzku umožní šíření signálu vzduchem pro další televizní společnosti, rozvoj kabelových sítí zase rozmnoží tuto nabídku - co pak budou mít ve svém popisu práce veřejnoprávní vlnky? Jaký smysl pro ně zůstane? Jenom utrácet peníze občanů… Kdyby místo ČT 1 vysílala soukromá stanice, bylo by to pro pluralitu názorů užitečnější a pro inzertní trh zdravější. A kdyby i místo ČT 2 (která alespoň plní nějaké veřejnoprávní role) vysílala další soukromá televize, byli bychom již nyní v obrazovkovém světě, který by byl jistě nepoměrně zajímavější a rozličnější. A pokud tomu různí politici a lobby vzdorují, dělají zbytečnou práci. Protože veřejnoprávní rituály už patří opravdu historii.“ 

Od zveřejnění tohoto názoru uplynulo už osm let a v těchto dnech se konal další „veřejnoprávní rituál“ v Českém Krumlově, když osmá zdejší mediální konference se opět k tématu vysílání veřejné služby vrací. Tu konferenci nepořádají politici ani žádná NGO, ale soukromá společnost Česká média vlastněná podnikatelem Jaroslavem Berkou. Kromě toho události osmi let, které uplynuly od napsání Markova názoru, přinesly nemálo dokladů o tom, jak se Tomáš Marek mýlil. Například ve věci „zdravého inzertního trhu“. Neboť kdo byl tím, kdo nejvíce protestoval proti odnětí reklamy ČT? Veřejnoprávní lobbysté? Nikoli, ale samotný reklamní byznys, který se zcela oprávněně obával monopolních praktik dominantního komerčního vysílatele. Kde jsou veřejnoprávní stanice „odsouzené k zániku“ „v každé demokratické zemi vyznávající svobodný přístup k informacím“? Pohled na koláče sledovanosti v Německu, Francii, Velké Británii, ba i v Berlusconiho Itálii svědčí o opaku - veřejnoprávní vysílatelé zde stále prosperují. 

Není pochyb o tom, že v nastupující digitální éře se role vysílání veřejného služby bude měnit. Není vyloučeno, že skutečně v horizontu jedné dvou generací se stane pouze doplňkovou, státem dotovanou službou, která se navíc neomezí jen na vysílání, ale promítne se i do dalších komunikačních technologií a nových médií. Já osobně jsem přesvědčen o tom, že veřejná služba hrazená z veřejných prostředků bude mít i v budoucnu, v prostředí nových audiovizuálních médií i nadále své místo. V Evropě téměř určitě. 

Jsem schopen pochopit, že existují lidé, kteří tento názor nesdílejí. Ale pak by bylo dobré o věci diskutovat nikoli metodou „velkého klacku přes hlavu“ nepřipouštějící alternativu, ale trpělivou analýzou zcela konkrétních faktů a skutečností. Pro někoho je však asi jednodušší vzít klacek do ruky…

Vydáno pod