Londýn - Více než rok trvala jednání o tom, zda a v jaké podobě má vůbec hra od amerického studia Rockstar vyjít. Britská Board of Film Certification nakonec hře udělila omezení "od 18 let" a vynutila si masivní prostříhání těch nejnásilnějších scén. Britská rozhodnutí přitom výrazně ovlivňují vydání her v ostatních státech Evropy včetně ČR. Hráči se tak sice hry dočkají, ale v podvázané formě a s místy nesrozumitelným příběhem. Přesto jde o titul nebývale výpravný, jehož poselství však mnoho kritiků odmítá přes zobrazované násilí odhalit.
Kontroverzní pokračování násilné hry Manhunt vychází v Británii
Vydání hry cenzoři v Británii původně zakázali - kvůli její „neutěšeně bezcitné atmosféře a všeobecně temnému ladění“. V Americe hra vyšla bez větších problémů, jediným ústupkem bylo rozmazání násilných scén (při nichž se obraz navíc rozechvěje a zrudne). Studio Rockstar má ve vydávání kontroverzních titulů dlouhou tradici, série Manhunt je však i v tomto výčtu výjimkou. Na internetu se krátce po americkém vydání objevily jednoduché způsoby, jak cenzuru násilí odstranit. Spekuluje se, že s jejich vývojem má leccos společného samotný Rockstar.
Oba díly Manhunt jsou mnoha prvky propojeny s další kontroverzní sérií od Rockstar, Grand Theft Auto. Ta proslula realistickým zpracováním měst a života postav, zároveň ale silnou „mafiánskou“ stylizací všeho dění. Rockstar obě série propojuje společnou geografií (postavy ve hrách odkazují na stejná fiktivní města) a dalšími prvky (názvy fast-foodů, colových nápojů, organizací apod.).
Co ovlivnilo svět her od Rockstar?
Inspirací jsou především filmy Quentina Tarantina (Pulp Fiction, Gauneři), Martina Scorseseho (Špinavé ulice, Taxikář), Davida Ayera (Training Day, Drsný časy), Joela Schumachera (Volný pád, 8 milimetrů) a Michaela Manna (Nelítostný souboj, Collateral).
Rockstar si vybudoval pozici revolucionáře v žánru „sandbox“ her, tedy titulů dovolujících hráčům neobvyklou volnost. V nejmladších dílech Grand Theft Auto měl hráč kontrolu nad fyzickou podobou postav (od oblečení a návštěv fitcenter až po stravování) i jejich osobním životem (výběr partnerky i schůzky, hádky a často dramatická snaha harmonizovat je s mafiánským živobytím).
Každý titul přebírá hudební, architektonické a společenské ladění některého z posledních desetiletí 20. století, nebo se zaměřuje na určitou typizovanou vrstvu americké společnosti a její „šedé zóny“, nevyhýbá se přitom ostré kritice, černému humoru a satiře. V mnoha scénách se například Manhunt s výčitkou obrací na současná média, násilnost počítačových her i krvežíznivost hráčů.
Manhunt: Munice odpůrců počítačových her, nebo buřičské umění na nezvyklé platformě?
V prvním díle Manhunt se hráči ocitli v kůži zločince Jamese Earla Cashe, odsouzeného k smrti - hráč se nikdy nedozví za co. Namísto smrtící injekce však dostane uspávací a probudí se v márnici, kde jej sleduje kamera. Na stole leží jedna „pecka“, sluchátko do ucha. Z něj s Cashem komunikuje Režisér, tajemná postava sledující a navádějící hráče celou hrou.
Manhunt vynikal příběhem, pohybujícím se na hranici noiru, detektivního thrilleru a psychologického hororu. Cashova rodina je unesena, Režisér se ukáže být skutečným režisérem takzvaných „snuff“ filmů, do celé věci se zamíchají městské gangy („herci“ zvrácených Režisérových snímků), média a policie. Po první hodině hry se z Manhuntu stává komplikovaný opus o přežití a boji za vlastní příčetnost.
Z herního hlediska šlo o titul z žánru „stealth“ her, ve kterých se hráč většinou snaží nebezpečí vyhýbat a nepřátele spíše obelstít než s nimi přímo bojovat. Název žánru je odvozen od častého skrývání ve stínech, kradmého a tichého pohybu nebo pečlivého plánování každého dalšího kroku tak, aby přilákal co nejméně pozornosti. Co tedy bylo na Manhuntu tak kontroverzní? Především skutečnost, že aby hráč přežil, získal důležité informace a nakonec i svobodu, musel hrát v Režisérově filmu. To obnášelo především co nejkrvavější a pro zvrhlé diváky co „nejzábavnější“ zabíjení dalších zločinců.
Bodnout musí sám hráč
Druhý Manhunt přináší především dokonalejší grafiku, propracovanější filmové zpracování a větší zapojení hráče (kromě schovávání se ve stínech musí hráč korigovat například i hlasitost dýchání hlavní postavy). Pobouřil samozřejmě nebývale širokým spektrem obrazných způsobů zabíjení protivníků. Tentokrát navíc hráčovu postavu nikdo nenutí zločince zabíjet, není zde žádný Režisér. Příběh začíná v psychiatrické léčebně, ze které se musí nový hrdina Daniel Lamb doslova probít.
Ve druhém díle přestává být jasné, zda hlavní postava (a skrze ni i hráč) bojuje za vlastní svobodu, nebo jde o vraždícího psychopata. Chybí Režisér, který by hráči vyhrožoval, navíc mohou být všechny - většinou anonymní - oběti jen nevinní lidé. Manhunt 2 tak stoupl na kuří oko širšímu okruhu odpůrců než jeho předcůdce. Provokativní je i jeho využití herní konzole Wii, kterou hráč ovládá pohyby ovladače v prostoru. Pokud tedy chce, aby postava někoho ve hře bodla nožem, musí pohyby provádět ovladačem sám hráč.
Z pohledu hráčů a zastánců svobody v umění Manhunt 2 „pouze“ rozebírá složité téma násilí a jeho vnímání. Příběh je komplikovanější než v prvním díle, hlavní hrdina tentokrát bojuje s hlasem ve vlastní hlavě. Neví, zda je pravda, co mu tvrdí, později netuší, který z hlasů je vlastně jeho původní. Nechybí kritika některých metod psychiatrie a praktik farmaceutických společností, narážky na konspirační teorie ani již neodmyslitelný černý humor.
Jisté je, že na rozdíl od jiných počítačových her Manhunt 2 svou krvavostí pobuřuje s konkrétním cílem a snaží se o jedinečné sdělení. Čeští hráči si budou moci ojedinělé mrazení v zádech vychutnat na konci října.