Nepřeceňujte válečné zpravodajství, ale dělejte ho pořádně

Londýn/Praha - Nepřeceňujte novinářskou profesi, ale pokud ji děláte, dělejte ji poctivě a bez zbytečného zdůrazňování sebe sama. To je vzkaz, který svou novou knihou Reporting Conflicts (Válečné zpravodajství) posílá svým mladším kolegům zkušený zahraniční reportér BBC James Rodgers. Pro slavnou britskou stanici pracoval 20 let například v Pásmu Gazy, Čečensku nebo Gruzii i v jiných horkých zónách.

Váleční zpravodajové přinášejí desítky zásadních svědectví, která mají ambice nejen informovat diváky, ale také měnit názory politiků. „Hodně zpravodajů si myslí: když se tam dostanu, moje reportáže změní názor lidí a ovlivní politiku. Já si tím bohužel nejsem jistý. Je smutné to slyšet od člověka, který byl tolik let novinářem. Ale případy, kdy reportáže ovlivní politiky a jejich rozhodnutí fungují jen tehdy, když už existuje nějaká předem připravená politická vůle. Nejlepším příkladem toho byla pro novináře mé generace první válka v Čečensku,“ uvažuje Rodgers.

Drasticky se zkracuje doba na přípravu reportáže

Severokavkazské Čečensko usilovalo od začátku devadesátých let o samostatnost na Rusku. Roku 1994 ruská armáda na malou provincii zaútočila, což si vyžádalo těžké krveprolití. Jak říká Rodgers: „Zahynulo tam mnoho civilistů a vzniklo o tom mnoho reportáží. Novináři se při pokrývání konfliktu mohli téměř neomezeně pohybovat. Politiku Západu vůči Rusku to ale nijak zásadně nezměnilo. Omezila se na pouhé diplomatické výtky.“

James Rodgers / Reporting Conflict
Zdroj: ČT24

Rodgers už s novinařinou skončil. V současnosti vyučuje na univerzitě a píše knihu, ve které popisuje své zkušenosti válečného reportéra i nové trendy v žurnalistice. K nim patří například nástup sociálních sítí a zrychlující se přenos informací. „Sociální sítě jsou velmi dobrý způsob, jak dostat ven z určité oblasti alespoň nějaké informace. Nemůže to však nahradit původní reportáž místa. A má to také nástrahy, mizí totiž uzávěrky. Drasticky se zkracují doba na přípravu reportáže a i čas na to věci si rozmyslet.“

Tlak na novináře ještě roste dílem public relations agentur, které se čím dál častěji nechávají najmout od jednotlivých vlád, aby realitu konfliktu prezentovaly. Příkladem je válka v Gruzii v roce 2008. Moskva i Tbilisi si tehdy najaly velké PR agentury, aby za ně novináře zpracovaly.

„Tohle má již dlouhou historii. Teď se ale tento vliv zesiluje. Novináři nemají čas, fungují ve čtyřiadvacetihodinovém zpravodajském cyklu. Příští deadline je každá další hodina nebo příštích pět minut. Jste pod velkým tlakem získávat a předávat informace co nejrychleji. PR agentury do tohoto procesu chytře vstupují. Vědí, že novináři pod velkým tlakem můžou použít něco, co není ověřené a co záměrně vykresluje jejich zákazníka v lepším světle. Novináři si na to musí dávat zvláštní pozor,“ varuje Rodgers.

Na prvním místě - dobře připravená zpráva

I přesto Rodgers věří v sílu původní a dobré válečné reportáže. Současný konflikt v Sýrii podle něj dokazuje, že se bez ní veřejnost neobejde. „Ani sociální média to nemůžou nahradit. Ano, podrývají autoritu režimu, ale nemůžou nahradit přítomnost novináře na místě, který realitu popíše.“ Nezastupitelnost však podle Jamese Rodgerse neznamená být nepřetržitě vidět na obrazovce. Na prvním místě musí být vždy dobře připravená zpráva.