První lidovky byly propadák

Praha - Nulté číslo samizdatového měsíčníku Lidové noviny, které mělo zhruba 25 stran formátu A4 a náklad kolem 300 výtisků, vyšlo 11. září 1987. Ani sami tvůrci, mezi které patřil například Václav Havel, Jiří Ruml, Jiří Dienstbier, Pavel Rychetský, Jiřina Šiklová, Petr Pithart, Ludvík Vaculík nebo Miloš Zeman, ale nebyli s premiérou spokojeni. „Byl to dokonalý propadák. Porada u Václava Havla ho důkladně proprala. Špatná redakce, mizerný styl, nevalné zpravodajství, disidentský egoismus,“ popsal náladu v samizdatové redakci jeden z pamětníků, publicista Jaroslav Jírů. Lidové noviny ale rychle získaly oblibu mezi lidmi, kteří si je opisovali a kopírovali, celkový počet výtisků tak dosáhl až na číslo 10 tisíc.

Úvodník Noviny jako škola do prvního čísla napsal Václav Havel a upozornil v něm čtenáře, že Lidové noviny „spíš než setkáním mistrů svobodné žurnalistiky budou jakousi její školou či krystalizačním ohniskem“.

Po prvním nepříliš povedeném čísle pak v prosinci 1987 vzniklo druhé, podstatně podařenější nulté číslo a od počátku roku 1988 začaly Lidové noviny vycházet pravidelně každý měsíc. Přinášely nejen úvodníky, fejetony, literární kritiku nebo glosy, ale i aktuální reportáže či zajímavé materiály, například režimem nevydané paměti Vasila Biľaka. Snahou redakce přitom bylo, aby list vznikal legálně, registrace se jí ale nikdy dosáhnout nepodařilo. Samizdatové Lidové noviny tak existovaly od ledna 1988 do listopadu 1989. Během těchto dvou let vyšlo téměř 600 stránek o domácí a zahraniční politice bez příkras a kontroly komunistického režimu.

Deník Lidové noviny byl založen v roce 1893 v Brně a publikovalo v něm mnoho slavných českých spisovatelů. Za války deník nevycházel a v roce 1952 bylo vydávání Lidových novin zcela zastaveno. K obnovení došlo až na podzim roku 1987 skupinou disidentů.


Přes všechnu snahu o legalizaci Lidových novin ale zůstávala očím tehdejší moci i většiny přispěvatelů a organizátorů skryta samotná výroba novin. Příprava tisku totiž byla náročná a čím méně lidí o ní vědělo, tím menší bylo riziko prozrazení. Samotný tisk pak organizovali jen dva lidé, jedním z nich byl pozdější ministr vnitra Jan Ruml. Předtím se články velmi pracně přepisovaly na stroji do novinových sloupců, v ateliéru televizního kresleného filmu se pokoutně připravovaly fotografie.

„Přepsané texty jsme s Honzou Dobrovským společně vozili k malíři Aleši Ogounovi, který z nich ve svém smíchovském atelieru vyráběl pomocí nůžek a lepidla takzvané špígly,“ vzpomínal před několika lety na výrobu novin Vladimír Mlynář, tehdejší její spoluorganizátor a polistopadový šéfredaktor Respektu. V režii redakce vznikalo několik stovek výtisků od každého čísla, díky rozšíření kopírek se ale nakonec mezi lidi v Československu dostávaly tisíce kopií samizdatových LN.

„Vy říkáte, že toho děláte 300 až 400 kusů, jenomže my víme o patnácti tisících. Ono to tak skutečně bylo,“ popsal Jiří Dienstbier jeden ze svých výslechů z konce 80. let.


Dva roky tak vycházely noviny pravidelně a prakticky bez zásahu státní moci - pokud se tedy nepočítají pětisetkorunové pokuty, které vyměřoval národní výbor za každé číslo Jiřímu Rumlovi. Zatýkání přišlo až v říjnu 1989. Ruml s Rudolfem Zemanem čelili obviněním, že se spolčili „za účelem vydávání nepovoleného měsíčníku“.

Ani zatčení nezastavilo výrobu LN, kterých se ujali ostatní členové redakce. O měsíc později se pak komunistický režim zhroutil. Během sametové revoluce vzniklo několik zvláštních vydání a v prosinci 1989 vyšlo poslední samizdatové číslo. Od ledna 1990 Lidové noviny vycházejí legálně, zprvu dvakrát týdně a od dubna 1990 jako deník.