Atraktivitu normalizačních seriálů zajišťovaly osobní zápletky

Praha – České filmové a televizní tvorbě sedmdesátých let se věnuje čtvrtý díl publikace „Film a dějiny“ pojmenovaný „Normalizace“. Podle jednoho ze spoluautorů Petra Bednaříka, který vede katedru mediálních studií na pražské Univerzitě Karlově, se dají za začátek tuhé normalizace považovat výměny na vedoucích funkcích v československém filmu na podzim roku 1969.

„Třeba na Barrandově nastupuje nový dramaturg Ludvík Toman a od té doby se datuje začátek tuhé normalizace v kinematografii. Začínají být lidé vyhazováni, filmy se odstávají do trezoru a začíná skutečně nová doba,“ přiblížil ve Studiu 6 Petr Bednařík. Dodal, že už od začátku 70. let se pak objevují normalizační filmy jako Klíč nebo Člověk není sám.

Filmy a televizní pořady představovaly účinný nástroj propagandy, podle Petra Bednaříka dokázala normalizační Komunistická strana Československa dobře využít jejich potenciálu působení na lidi. „Zvláště televizní seriály se tvůrci snažili točit tak, aby v nich byla propaganda a zároveň byly zajímavé pro diváky. Scénář byl vybudovaný tak, aby tam neměl jen pracovní zápletky, ale i osobní a tím to pro něj bylo atraktivní,“ charakterizuje normalizační tvorbu.

Všichni věděli, že realita je jiná, ale Ženu za pultem sledovalo až 10 milionů diváků

Pro příklad sáhl k Ženě za pultem, což byl seriál podle scénáře Jaroslava Dietla z roku 1977, jehož hlavní hrdinku Annu Holubovou ztvárnila Jiřina Švorcová. Věnuje se životu obyčejné prodavačky a jejích kolegyň z prodejny. Podle Bednaříkových slov seriál ukazuje plné regály potravin, ochotu prodavaček, banány a citrony v prodejně, a přestože divák znal zcela opačnou realitu, měl seriál při premiéře 8 až 10 milionů diváků v Československu.

Mediální historik upozornil také, že v tehdejší době měl divák na výběr ze dvou kanálů, z nichž ještě první program Československé televize výrazně dominoval. Volba tedy spočívala spíše než ve výběru kanálů, kterým je typické dnešní sledování televize, v rozhodnutí, zda televizi vůbec zapnout, či nikoli.

Televize pracovala s tvůrci jako Dietl, kteří měli „škraloup“ z osmašedesátého

Právě příklad scenáristy Jaroslava Dietla podle Bednaříka ukazuje zvláštnost dění v televizní tvorbě. S počátkem normalizace byl totiž z televize vyhozen a vyloučen z KSČ. „Třeba televize angažovala i tvůrce, kteří měli z osmašedesátého nějaký škraloup. Vycházela z tohoto: zaměstnáme nějak schopné autory, kteří budou ochotni psát podle toho, co nám bude vyhovovat,“ zmínil Petr Bednařík autory, u nichž je zjevné, že v šedesátých letech měli jiné politické názory.

V 80. letech pak už do televizní tvorby prosakuje i snaha o odlišný pohled. V Dietlově případě jde o seriál Synové a dcery Jakuba Skláře, který popisuje necelých 60 let historie jednoho rodu. Tam už je třeba vidět snaha ukázat 50. léta méně tendenčním způsobem, tvrdí Bednařík. Stejně tak zmiňuje seriál Třetí patro z roku 1985 z prostředí odborného učiliště, který vykresluje hrdiny jinak než jako ideální členy Socialistického svazu mládeže.