Praha - Česká televize vysílá od 13. července vždy v úterý na ČT2 večer sérii koprodukčních dokumentů o trýznivých osudech dětí, jejichž rodiče byli po roce 1948 vězněni komunistickým režimem. Dokumenty jsou autorským počinem mladých začínajících filmařů, studentů FAMU. Každý z nich vypráví originálním a odlišným způsobem vždy jiný příběh. Na první část cyklu Děti 50. let o dcerách má navazovat druhá, která přinese příběhy synů politických vězňů ze stejného období. Scénáře opět vznikají na FAMU.
Dcery 50. let na ČT
Dokumenty vznikly na základě práce Jany Švehlové, s níž získala doktorát z filozofie na Univerzitě George Washingtona. Obsahuje příběhy dvanácti žen s podobným osudem dětí perzekvovaných rodičů.
"Za sebe doufám, že někdy nastane jakési porozumění, že se přestane ukazovat prstem na toho, kdo byl bolševik a kdo ne, kdo byl takový či makový. My jsme byli všichni oběťmi a nejdůležitější je o tom mluvit. Já jsem dlouho hledala téma pro svou závěrečnou práci. Pak jeden český emigrant tehdy prohlásil, že za komunismu každý inteligentní člověk mohl studovat. To mě zvedlo ze židle a začala jsem sbírat materiál o ženách, které byly na základní škole v letech 1948, když nastoupil komunismus až 1953, kdy zemřel Stalin. Později jsem se těch žen zeptala, zda by se nechtěly navzájem poznat. Bylo to pro ně velmi důležité setkání, protože o svých traumatech vlastně mohly poprvé mluvit. Vzniklo z toho občanské sdružení, které má dnes už 100 dcer," uvedla kromě jiného Jana Švehlová v rozhovoru pro ČT24.
Konzultantka OS Dcery 50. let Jana Švehlová hostem Studia 6 (zdroj: ČT24)
Věra Pavlovcová ze snímku Jsem v zahradě (13. 7. od 22:10) je dcerou zahradníka, který byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 12 let za velezradu. Za tatínkem podnikala Věra cyklistické výpravy do kriminálu ve Valdicích. Ztráta milovaného otce je i životním traumatem Evy Langrové z dokumentu Cesta za otcem.
Tematicky se z celého cyklu poněkud vymyká příběh Markéty Čermínové nazvaný Spravedlnost hledejte u Pána Boha. Její otec Jakub Čermín byl také uvězněn v 50. letech, ale v době, kdy ještě nežila. S otcem prožila intenzivní vztah plný vzájemného porozumění a jeho věčnou touhu po spravedlnosti převzala jako naléhavé dědictví.
Hrdinku z dokumentu Nebojím sa hovoriť Margitu Zimanovou vychovávala babička. Matka byla odsouzena na doživotí a otec byl za napomáhání k útěku do zahraničí v roce 1953 popraven. S tak krutým rozsudkem, který jí vzal navždy otce, se Margita dodnes nesmířila. Ludmila Voříšková z příběhu Jeden život je dcerou křesťanského intelektuála a redaktora nakladatelství Vyšehrad Rudolfa Voříška, který rok po uvěznění zemřel na leukémii. Před zatčením byl propuštěn ze zaměstnání pro „ztrátu důvěry“. Ironií osudu byla i jeho dcera z téhož nakladatelství později dvakrát propuštěna.
Dagmar Stachová ze snímku Dáša se vrací se vydává po 50 letech do hájovny, kde žila se svými rodiči do jejich zatčení. Byly jí tehdy pouhé dva roky, takže sbírá střípky vzpomínek od pamětníků. Zároveň ji mrzí, že rodiče, které jako malé děvčátko tolik postrádala, k sobě po návratu z vězení nedokázali znovu najít cestu. Ve snímku Mému otci prochází Miroslava Bočková domem, v němž byl kdysi zatčen její otec a v němž, přeplněném knihami a vzpomínkami na minulost, žije dodnes.
Čtyři dokumenty cyklu byly oceněny na festivalu Worldfest v americkém Houstonu. Jeden život režisérky Ivy Jestřábové platinovou medailí a zlatou medailí snímky Jsem na zahradě Petra Hátleho, Dáša se vrací Adély Kroupové a Mému otci Jana Oravského a Kateřiny Borecké.
GALERIE
Děti 50. let / Jsem na zahradě