Praha – Robert Wilson, hvězda současné světové divadelní režie, nastudoval v pražském Národním divadle operu Leoše Janáčka Káťa Kabanová. Do hlavních rolí představení, které má být podle očekávání vrcholem divadelní sezony, obsadil mimo jiné Christinu Vasilevu (Káťa) a Evu Urbanovou (Marfa). Na první scénu se Wilson vrací po osmi letech, naposledy zde režíroval jinou Janáčkovu operu – Osud. "Když opravdu chci poslouchat hudbu, třeba jako Janáčka v této opeře, je daleko lepší, když jednoduše zavřu oči,„ uvedl v rozhovoru pro ČT Wilson. “Skutečnou výzvou pro operního režiséra je otázka: jsem schopen vytvořit něco na jevišti, co mi umožní, abych slyšel lépe, než když poslouchám hudbu se zavřenýma očima…?"
Robert Wilson otevře oči při Kátě Kabanové
„Toto mimořádné nastudování je pro nás vrcholem operní sezony 2009/2010. Hluboký vhled do Janáčkovy hudby a strhujícího příběhu Káti transformuje divadelní mág Robert Wilson do skutečně originální scénické vize. Divák nového nastudování bude svědkem mistrovské jevištní stylizace v podání předních českých sólistů a sugestivním nastudování Tomáše Netopila,“ slibuje umělecký šéf opery ND Jiří Heřman.
Wilson je v Kátě Kabanové režisérem, scénografem a také autorem světelného designu. Janáčkova opera v jeho pojetí je působivá, světelně dokonalá až magická. Čisté, strohé linie, úsporná gesta a pohyby herců jsou režisérem na milimetry jasně dané, přesto nabité emocemi.
GALERIE
videogallery_00094224
„Zkoušky jsou vždycky stresující a vyčerpávající, protože pan režisér bazíruje na sebemenším gestu, ale ví moc dobře, proč to dělá, protože výsledek je pak úžasný,“ uvedla ke spolupráci s renomovaným režisérem Eva Urbanová. Wilsonův precizní přístup se projevuje v každém detailu inscenace. Pohrává si pečlivě s dokonalým svícením a černé siluety herců vypadají jako loutky stínového divadla.
Kdo je Robert Wilson
Divadelní umělec, režisér a výtvarník, který syntézou zvuku, obrazu, textu a pohybu vytváří mimořádně sugestivní scény a instalace. Ve svých dílech využívá celou škálu uměleckých prostředků – pohyb, tanec, malbu, světla, užitý design, sochařství…
Wilson (* 1941) v roce 1968 založil experimentální divadelní společnost Byrd Hoffman School of Byrds, s níž vytvořil své první významnější práce. První z nich byly v roce 1969 The King of Spain a The Life and Times of Sigmund Freud. Později, již jako uznávaný vůdce tehdy vzkvétající manhattanské umělecké scény, zaměřil svoji pozornost mimo jiné na operu. Spolu s Philipem Glassem vytvořil dílo Einstein on the Beach (1976), operu, která trvala bez přestávky pět hodin. Následně začala jeho spolupráce s řadou významných divadel a festivalů. Je považovaný za jednoho z nejvyhledávanějších operních režisérů současnosti.
Káťa Kabanová je příběhem nešťastně zamilované ženy ve společnosti svázané pokřivenou morálkou. V operním světě je role Káti jedna z nejhezčích, jak potvrzují i slova její představitelky v pražské inscenaci Christiny Vasilevy: „Tahle role mně sedla na duši. Není lehké zazpívat Janáčka, ale je to krásné. Všechno skvěle navázal a propojil, je v tom neskutečná logika.“
Hudebníky povede šéfdirigent orchestru Národního divadla Tomáš Netopil. V pěveckých partech se představí Christina Vasileva / Maria Kobielska coby Kateřina/Káťa, Luděk Vele jako Savjol Prokofjevič Dikoj, Yvona Škvárová / Eva Urbanová coby Marfa Ignatěvna Kabanová nebo Aleš Briscein jako Boris Grigorjevič. V této sezoně bude Káťa Kabanová uvedena jen čtyřikrát: 26. a 28. června (premiéry) a 30. června a 1. července.
Robert Wilson se do Národního divadla vrátí už v příští sezoně, kdy bude režírovat činohru Věc Makropulos Karla Čapka se Soňou Červenou v hlavní roli.
MONOLOG ROBERTA WILSONA PRO ČT
Nikdy jsem nestudoval divadlo, nestudoval jsem hudbu, nestudoval jsem tanec. Věnoval jsem se architektuře a malířství. Když jsem poprvé vstoupil do divadla, to mi bylo asi dvacet, nelíbilo se mi, vlastně jsem ho nenáviděl. Všechna ta show na Broadwayi, v Metropolitní opeře, to pro mě bylo něco příšerného. Opera, ta hrozná groteskní gesta, ten podivný způsob hraní, jak v 19. století. Neměl jsem ji rád, protože byla vizuálně velmi ošklivá.
S operou mám pořád stejný problém, jako když jsem ji viděl poprvé. Když opravdu chci poslouchat hudbu, třeba jako Janáčka v této opeře, je daleko lepší, když jednoduše zavřu oči.
Skutečnou výzvou pro operního režiséra je otázka: jsem schopen vytvořit něco na jevišti, co mi umožní, abych slyšel lépe, než když poslouchám hudbu se zavřenýma očima…? Můj způsob práce je formální, nikoli přirozený, vyžaduje velkou koncentraci. Vypadá jednoduše, ale je hodně komplexní. Kdybych ho měl popsat, řekl bych, že se snažím vytvořit prostor, v němž by hudba byla lépe slyšet.
Jedním z velmi důležitých prvků divadla je naslouchání. Slyšíte dirigenta za pultem, techniky v zákulisí, nasloucháte velmi pozorně. Tím, že pozorně nasloucháte, pozorně naslouchá i publikum, a můžete také lépe vidět.
Když se zvednu a vyrazím do prostoru, poslouchá celé tělo. Není to naslouchání ušima, nýbrž nohama na podlaze. Je to jako když naslouchá medvěd grizzly, který slyší celým tělem.
Německý spisovatel Kleist prohlásil, že dobrý herec je jako medvěd. Nikdy se nepohne první, vždycky čeká, až se pohnete vy. Ezra Pound, když byl ve vězení v italské Pise, řekl, že čtvrtou dimenzí světa je klid, ticho a síla divoké šelmy. Od začátku kariéry mě přitahuje klid, moc klidu.
Jedním z nejdůležitějších prvků divadla je světlo, bez světla neexistuje prostor. Světlo vytváří prostor. Je to prvek, který vám umožňuje lépe slyšet a lépe vidět.
Ve formálním divadle, které dělám já, existuje určitý odstup, aby publikum bylo schopno vstoupit do prostoru. Mohou do inscenace vložit své myšlenky, zvu je, aby uvolnili představivost a myšlení. A co je pro mě hodně důležité, proč vůbec dělám divadlo, je ta chvíle, kdy publikum má čas na přemýšlení, normálně jsme příliš zaměstnaní a nemáme k přemýšlení čas ani prostor.
Všechny kusy, které jsem na divadle dělal, jsem nejprve zkoušel potichu. Dělal jsem Wagnerův Prsten Nibelungů, 17 hodin hudby, ale nejprve jsme zkoušeli potichu. Zvuk přichází až potom, i v tomto představení jsme nejprve zkoušeli pohyb, bez hudby.
To, co vidím, může být občas v protikladu k tomu, co slyším. Když je hudba velmi rychlá, zatímco pohyb herce je velmi pomalý. Vzniká tak napětí mezi tím, co slyším a co vidím. A právě to mi pomáhá lépe slyšet. Jako když chcete říct: Zabiju vás…
Chci vás zabít…
- Eva Urbanová (Marfa Ignatěvna Kabanová) a Luděk Vele (Savjol Prokofjevič Dikoj) v Janáčkově opeře Káťa Kabanová autor: Ilona Sochorová, zdroj: Národní divadlo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1762/176193.jpg
- Lenka Šmídová (Glaša) v Janáčkově opeře Káťa Kabanová autor: Hana Smejkalová, zdroj: Národní divadlo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1762/176199.jpg
- Valentin Prolat (Tichon Ivanyč Kabanov), Kateřina Jalovcová (Varvara), Eva Urbanová (Marfa Ignatěvna Kabanová) a Christina Vasileva (Katěrina) v Janáčkově opeře Káťa Kabanová autor: Ilona Sochorová, zdroj: Národní divadlo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1762/176195.jpg
- Káťa Kabanová autor: Hana Smejkalová, zdroj: Národní divadlo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1762/176198.jpg
- Christina Vasileva (Katěrina) v Janáčkově opeře Káťa Kabanová autor: Ilona Sochorová, zdroj: Národní divadlo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1762/176191.jpg
- Aleš Briscein (Boris Grigorjevič) a Christina Vasileva (Katěrina) v Janáčkově opeře Káťa Kabanová autor: Hana Smejkalová, zdroj: Národní divadlo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1762/176192.jpg