Praha – Barvitá obraznost a hudebnost, hravý poetismus i jazyková lehkost a nevyčerpatelná produktivitu lze najít v tvorbě básníka Vítězslava Nezvala. Autora všeobecně známých děl jako Podivuhodný kouzelník, Akrobat, Edison, Skleněný havelok, Sbohem a šáteček či Manon Lescaut i servilních ód Stalin nebo Zpěv míru. Nezval, podle kritika F. X. Šaldy „slípka, která třepe dukáty“, zemřel 6. dubna 1958 na zástavu srdce.
Vítězslav Nezval - slípka, která třepe dukáty
Pro slovenského spisovatele Dominika Tatarku byla Nezvalova poezie „zázrakem“, podle básníka Jaromíra Hořce Nezvalovy básně stále „žijí, září svou vlastní intenzitou“ a katolický básník Jiří Kuběna po jeho smrti napsal: „Byl-li nějaký básník miláčkem národa, byl to Vítězslav Nezval. Srdce země se zastavilo, trůn zůstal osamocený. Nikdo ho už neobsadil. Od těch dob chybí básník. Básník odešel s Nezvalem…“
Rodák z Biskoupek u Třebíče (narozen 26. května 1900) byl též překladatelem a bonvivánem, vážně se zaobíral astrologií. Pomocí hvězd si například vypočítal datum své smrti, což se splnilo.
Po vystudování gymnázia v Třebíči odešel v roce 1920 na studia do Prahy, která ale nedokončil. Krátce byl zaměstnán jako tajemník Masarykova naučného slovníku a pak - s výjimkou let 1928-29, kdy pracoval jako dramaturg Osvobozeného divadla, a let 1945-51, kdy vedl na ministerstvu informací filmový odbor - byl spisovatelem na volné noze. Do KSČ vstoupil již v roce 1924, dva roky po své prvotině Most.
K vrcholům Nezvalovy poetické tvorby patří sbírka Pantomina, koncem 20. let zaujaly zejména jeho syntetické sbírky Akrobat a Edison, v jejichž kaskádovitých kompozicích spojuje Nezval kult noci s oslavou technické civilizace i se smutkem, steskem a úzkostí. Velký čtenářský úspěch měla sbírka Sbohem a šáteček (1934), vzniklá po návratu z cesty do Francie. V polovině třicátých let se Nezvalova poetika mísí se surrealistickými prvky, prohlubuje se využívání snů a podvědomí.
Naše životy jsou truchlivé jak pláč
Jednou kvečeru šel z herny mladý hráč
venku sněžilo nad monstrancemi barů
vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru
avšak noc se chvěla jako prérie
pod údery hvězdné artilérie
které naslouchali u politých stolů
pijáci nad sklenicemi alkoholů
polonahé ženy v šatě z pávích per
melancholikové jako v podvečer
Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti
Ze surrealisty se ale Nezval rozchází v roce 1938 a po válce se přiklání k socialistickému realismu, v roce 1953 se stává národním umělcem. V posledních desetiletích se ale často připomíná zejména jeho angažmá ve službě komunistické ideologie v 50. letech, kdy vydal budovatelské sbírky Stalin či Zpěv míru.
Přesvědčený komunista Nezval se ale v té době zastal katolického kněze a básníka Jakuba Demla, který stál před soudem pro kolaboraci s nacisty, a na druhém sjezd Svazu československých spisovatelů v roce 1956 hájil režimem zatracované básníky jako Konstantina Biebla, Františka Halase, Jaroslava Seiferta, Františka Hrubína či Jiřího Koláře.
Nezvalův talent se projevil i v próze a dramatu, známý je například „černý román“ Valerie a týden divů či dětská próza Anička skřítek a slaměný Hubert.