Rozhovor:

Joao, české publikum zatím nemělo příležitost seznámit se s tvou tvorbou. Mohl bys nám stručně popsat, jak se vyvíjela tvá kariéra?

Vždycky jsem cítil potřebu komunikovat a sdílet s ostatními své pocity. Proto jsem se v roce 1996 začal s účastí na uměleckých soutěžích. Samostatně vystavuji od roku 2001 - to jsem byl v posledním ročníku studia výtvarného umění v „Ar.co" (Centrum umění a vizuální komunikace) v Lisabonu.

Ze začátku jsem se zabýval vztahem mezi malbou a sochou, vytvářel jsem hybridní objekty. Přitom jsem cítil, jak se dílo osamostatňuje, začíná žít svým vlastním životem a hraje si s okolním prostorem, například prostřednictvím stínů, které vrhá na zeď. Myslím, že určujícími prvky ve vývoji mé tvorby byl vztah mezi skutečností a jejím zobrazením, a pak taky práce s prostorem, který je nějakým způsobem posvátný nebo nedotknutelný - v tom byla výjimečná výstava v Galerii Graça Brandão v Portu v roce 2003. Pak jsem nějakou dobu vystavoval v Galerii Casa Triangulo v brazilském Sao Paulu a v Galerii Hammer Sidi v Londýně. Najednou jsem byl schopný vidět tvary tak, jak jsem je dřív neviděl, víc v pohybu, někdy až frenetickém.

Co se týče zařazení mé tvorby, konceptuálně se v ní mísí pop, minimalismus a arte povora, ale je v ní také vliv neokonkretismu.

Co víš obecně o českém umění? Znáš nějakého současného českého umělce?

Bohužel, moc toho neznám, vím, že tu jsou dobří umělci a že výtvarné umění je hodně oceňováno, taky tu jsou kvalitní muzea, jsem rád, že se do některých budu moci podívat. Co se týče českých výtvarníků, seznámil jsem se s dílem Jakuba Nepraše, a moc se mi líbilo. Bylo to na jedné výstavě v Lisabonu v Museu Berardo, úžasné video z roku 2007 - Babylon Plant.

Jaký je v těchto dnech tvůj ideál krásy?

Myslím si, že můj ideál krásy souvisí se stále větším ceněním si našeho vnitřku a se schopností podělit se o svoje pocity a myšlenky. Tento svět se odhaluje prostřednictvím estetické a fyzické stránky každého z nás a ideál krásy je tak jakousi směsí estetických představ ovlivněnou emocionální intenzitou věcí, objektů či konceptů, které vnímáme. Když se tohle převede do běžného života, přesyceného obrazy a novými společenskými pravidly, může nám to pomoci oddělit zrno od plev a najít jakýsi ideál, i když to, samozřejmě, vždy bude velmi subjektivní. Co se týče umění, myslím, že můj ideál není krásou v klasickém smyslu toho slova. Myslím si, že koncept krásného často vyjeví svůj půvab, dojde-li k dekonstrukci pojmu krásy a že její destrukce je někdy zajímavější než její samotná estetická stránka.

Tento rozhovor vznikl díky pomoci pana Joaa Lourenca, Překlad z portugalštiny vznikl díky pomoci Institutu Camoes v Praze.