Už pouhý název druhé letošní premiéry baletního souboru Národního divadla - Ballettissimo - napovídá, že baletu v tomto komponovaném večeru bude dost. Leitmotivem nového představení, v němž se objevují choreografie tří autorů (Petr Zuska, Jacopo Godani a Uwe Scholz), jsou různé pohledy a možnosti použití současné baletní techniky, ať už se jedná o její tradičnější, nebo spíše inovativní pojetí.
Ballettissimo aneb Balet je dřina na třetí
Ballettissimo ukazuje podoby baletu (zdroj: ČT24)
Večer otevírá choreografie uměleckého šéfa souboru Petra Zusky - kus, který jeho autor pojmenoval velmi jednoduše podle hudební skladby Gustava Mahlera, na niž v roce 2010 vznikl - 1. symfonie D dur. V choreografii tančí šest sborových, dva sólové páry a jeden pár hlavní. Je to zase trochu jiný Zuska, tentokrát velmi úsporný a více strohý, co se týče použitých pohybů a gest, opět ale velmi muzikální. Čisté linie v duchu neoklasické estetiky následují hudební motivy, které se prolínají vybranými větami symfonie. Abstraktní dílo je možná ve snaze do puntíku vytančit struktury hudební formy ve výsledku trochu přísné a odosobněné, pro oko diváka je ale i tak příjemné.
Ballettissimo / 1. symfonie D dur
Druhá část večera s názvem Reflections on the Fate of Human Forms pochází z dílny italského choreografa Jacopa Godaniho. Choreografii vytvořil přímo pro balet Národního divadla a nyní byla uvedena ve světové premiéře. Je v kontrastu s první a vlastně i poslední částí večera, už co se týče hudební předlohy, kterou její autor použil. Nejedná se o žádnou klasickou symfonii, nýbrž o experimentální elektroakustický kus mnichovského skladatelského tandemu 48nord.
I Godaniho dílo má daleko k čisté klasice. V tomhle případě jde o nekonvenční, velmi fyzicky laděnou pohybovou záležitost. Na jevišti se rozehrává dynamická studie lidských těl, choreograf zkoumá jejich možnosti. Asymetrické pózy tvoří výrazné a velmi zajímavé tvary a úhly, jež se v živelném rytmu ostrých akcentů stavějí, aby se hned vzápětí v úderných kontrakcích rozpadaly. Z tanečníků srší velká energie. Jednotlivé pohybové sekvence a obrazy působí téměř elektrizujícím dojmem. A střídají se v tak zběsilém tempu, že jejich interpreti nemají takřka ani čas vydechnout.
Ballettissimo / Reflections on the Fate of Human Forms
Závěrečným dílem večera je 7. symfonie A dur, mistrovský kus světoznámého, již zesnulého německého tvůrce Uweho Scholze. Choreografie, která vznikla na jednu z Beethovenových symfonií už v roce 1991, původně pro Stuttgartský balet, se od té doby stala velmi žádanou po celém světě. Pohyb v ní jde v perfektním souladu s rytmem a melodií hudby, až oboje splývá natolik, že se zdá, jako by se sluch a zrak propojily v jedno a diváci mohli tanci téměř naslouchat očima.
Dílo každopádně klade na tanečníky velmi vysoké nároky, vyžaduje totiž absolutní souhru a přesnost provedení. Nesčetné repetitivní formace plné piruet, fouettés, vysokých arabesek a grand jetés musí být bryskní, dokonale načasované a měly by i v tom rychlém sledu působit tak, jako by byly prováděny nenuceně a jen tak mimochodem. Navíc jsou všichni interpreti oděni v přiléhavých trikotech, které neschovají sebemenší zaváhání či chybičku. Ztrácí se tu i rozdíl mezi sborem a sólisty, protože obtížná partneřina, kterou tanečníci provádějí, je naprosto totožná.
Ballettissimo / 7. symfonie A dur
S Ballettissimem přibylo na program Národního divadla nové, velmi specifické představení. Pro soubor je to výzva, s níž se mu, myslím, podařilo popasovat velmi dobře. Je to totiž bezpochyby jeden z nejobtížnějších titulů současného repertoáru naší první scény.