V Půlnočním království zákaz zpěvu už zrušili. V Íránu ještě ne

„Pusťte mě z té klece ven, budu zpívat celej den,“ křepčí švec v pohádce Pyšná princezna poté, co si odskočil za hranice sousední země, aby si mohl podle chuti zazpívat. V Půlnočním království, kde žije, je totiž něco takového zakázáno. Takové absurdní nařízení ovšem neexistuje jen v pohádkách, platí i v Íránu, kde je zakázán ženský sólový zpěv na veřejnosti. Do pátrání po tom, proč nesmí být ženský hlas slyšet, se na festivalu Jeden svět pustil snímek Píseň bez domova.

Po vítězství islámské revluce v roce 1979 ovládlo íránskou společnost neuvěřitelné množství zákazů a příkazů. Mezi nejabsurdnější patří zákaz ženského sólového zpěvu na veřejnosti. Íránský režisér Ajat Nadžafí sledoval sysifovské pokusy své sestry Sáry uspořádat navzdory tomuto nařízení vystoupení v Teheránu.

Spolu s několika zpěvačkami se spojila se skupinou francouzsko-tuniských hudebníků a hudebnic. Pět žen musel podle zákona při vystoupení vyvážit stejný počet mužů. „Bojovala jsem o to, aby na pódiu musel být pouze jeden muž,“ chtěla Sára Nadžafíová, aby ženy převládaly. Úřady realizaci koncertu ale neustále zakazovaly. Uspokojivé odpovědi na otázku „proč“ se jí ovšem nikdy nedostalo.

Podle režiséra není důvodem pro zákaz ochrana mravopočestnosti, ale spíše strach režimu z žen. „Podle mě chtějí omezit ženy, jak to jen jde. Moderní dějiny nám ukazují, že jsou Íránky silné ženy - naneštěstí. Nebojí se bojovat o svá práva a nevzdávají se,“ upozornil. 

Jeho sestra nebyla první Íránka, která bojovala za možnost zpívat na veřejnosti. Ve dvacátých letech se to podařilo Qamar-ol-Moluk Vaziriové. Nadžafí chtěl původně natočit její příběh, nakonec se rozhodl pro ten Sářin, i ona si koncert bez mužů nakonec vyvzdorovala.

Web ČT24 vysílá z festivalu Jeden svět v přímém přenosu (a později ze záznamu) panelové debaty. Jejich přehled najdete zde.

Vydáno pod