Praha – Ve věku sedmdesáti let zemřel hudební skladatel, zpěvák a dirigent Petr Hapka. Za svou kariéru napsal stovky hudebních melodií, na populární scéně se prosadil díky spolupráci s textařem Michalem Horáčkem, hudební stopu vtisknul zejména repertoáru šansoniérky Hany Hegerové.
„Otevřete okno, aby duše mohla ven.“ Zemřel Petr Hapka
GALERIE
videogallery_488263
Loni v březnu se Hapka podrobil operaci kyčelního kloubu, pak se u něj projevila Alzheimerova choroba. Dožil doma v Okoři u Prahy, kde se o něj starala rodina.
„Ze všech tvůrčích lidí, které jsem v životě potkal, byl on jedinečný: když sedal za klavír, očekával jsem zázrak. Mnohokrát k němu došlo. Popsat se ten pocit nedá,“ komentoval Hapkovu smrt jeho dlouholetý spolupracovník Michal Horáček. „Není to jen soukromá ztráta, ale ztráta národní. Zázraků je málo a géniů zrovna tak.“
Hapkovi přitom byla hudba souzená od narození; jeho otec byl malíř, matka operetní zpěvačka a oba syna vedli k hudbě od útlého dětství. Hrát na klavír se i díky vrozeným vlohám naučil už ve třech letech a ve čtyřech složil první písničky. „Když mi bylo asi třináct roků, tak jsem zjistil, že zaujmu holky daleko víc tím, že zahraju ve třídě na pianino, než kluci, co venku hráli fotbal,“ popsal okamžik, kdy se rozhodl pro hudební dráhu.
Na konzervatoři vystudoval zpěv a hru na violu, herectví ho učil prvorepublikový lev salonů Oldřich Nový. Od šedesátých let vystupoval jako klavírista s amatérskými orchestry a komponovat začal v revuálním divadle Paravan, jež se podílelo na oživování pražské kulturní scény v polovině 60. let. Později jako dirigent spolupracoval s divadlem Za branou.
„Hudba je jen jedna. Někdo ji dělá lépe, někdo hůř“
V průběhu 70. a 80. let se Petr Hapka stal jedním z nejproduktivnějších autorů filmové hudby v poválečném Československu, přičemž typický pro něj byl zejména melancholický, romantizující tón. Ideální místo nacházel tento hudební projev ve filmech pro dětské publikum, např. v seriálu My všichni školou povinní nebo ve snímku Městem chodí Mikuláš. Hlavní uplatnění potom nalezl v pohádkách, nejvýraznější atmosféru zanechaly Hapkovy skladby v Perinbabě od Juraje Jakubiska nebo v Herzově temné variaci krásky a zvířete Panna a netvor.
Připomeňte si: Průřez dílem Petra Hapky (zdroj: ČT24)
Spolupráce s oběma zmíněnými režiséry si také nejvíce cenil. „Jejich filmy se nedají brát jako kšeft, protože jsou geniální,“ řekl před časem skladatel, který za jiných okolností neskrýval, že svou práci dělal pro peníze. Odmítal ale dělit muziku na vysokou a nízkou. „Hudba je jen jedna. Někdo ji dělá lépe, někdo hůř, to je všechno.“
S Hegerovou v levandulovém pokoji
Nesmazatelnou stopu zapsal zejména do hudební dráhy Hany Hegerové; právě z Hapkovy dílny totiž pocházejí nejvýraznější písně první dámy českého šansonu, ať už se jedná o populární Levandulovou (již s Hegerovou Hapka i sám interpretoval) nebo méně známou melodii Kdo by se díval nazpátek – které si ovšem sama Hegerová cení více.
Deska Potměšilý host (1987), na níž Levandulová zazněla, byla také prvním projevem spolupráce s textařem Michalem Horáčkem; Hapkovi přinesla i výraznou pozornost masového publika. Následovaly písně S cizí ženou v cizím pokoji v intepretaci Michaela Kocába nebo Hapkovy duety s Lucií Bílou (Dívám se, dívám) a Janou Kirschner (Bude mi lehká zem). Společnou práci oba umělci shrnuli v lyrickém muzikálu Kudykam, který před několika lety hrála Státní opera Praha; zde se Hapkova práce prolnula i s interpretací Karla Gotta, a to v písni Tante cose da veder.
Připomeňte si nejslavnější melodie Petra Hapky: