Drákula: Neznámá legenda aneb jak pojmout Narážeče jinak

Tvrdě bojovat a krutě zabíjet se naučil už jako chlapec, když ho jeho otec poslal jako rukojmí k tureckému dvoru. To, spolu s jeho oblíbeným masovým narážením nepřátel na kůl, z něj učinilo krvavou legendu, při vyslovení jejíhož jména začínají celé armády raději zdrhat. A když už se cítil unavený neustálým narážením, uchýlil se do Transylvánie, které chtěl v klidu, míru a pokoji vládnout. Jenomže pak se stalo cosi, co způsobilo, že ho celý svět poznal pod zlověstným jménem Drákula, které čpí závanem z otevřené krypty.

Upíři jsou prokletá monstra a samotářští vládci temnoty. Jejich domovem je hrob, základní potravou lidská krev, nejméně oblíbenou zeleninou česnek, nejhorší částí dne svítání a největším prokletím nesmrtelnost. V dlouhých černých havelocích, s uhrančivým, rudě planoucím pohledem, mrtvolně bledou tváří, přerostlými nehty a kanícími klektáky nevypadají dvakrát vábně, což jim v zásadě nevadí, protože se v zrcadle stejně nevidí.

Načal to Murnau

Nelze se divit, že se takhle lákavě odporná monstra rychle a vcelku stabilně prodychtila i na hororová, filmová plátna. Hodně důležitou roli tu sehrála literární klasika Brama Stokera Dracula (1897), kterou si jako jeden z prvních usápl režisér F.W. Murnau. Když se mu nepodařilo získat od pozůstalých práva na zfilmování knihy, natočil v roce 1922 průhledně odvozenou mutaci Upír Nosferatu, což byla dobová, němá, německá, expresionistická pecka, kde si hraběte Orlocka (alias Draculu) zahrál úžasně monstrózní Max Shreck. Soudní spor sice studio prohrálo, ale Nosferatu (remakeovaný v roce 1979 Wernerem Herzogem za vydatného přispění Klause Kinskeho) se stal kultovním upírským portrétem. Záhy se odklápějí víka dalších rakví a z ní vylézají noví Drákulové, v čele s legendárním Belou Lugosim (Dracula, 1931), souběžně se v ateliérech Universalu točila i španělská verze s podstatně méně démonickým Carlosem Villaríasem. V hammerovské verzi Draculy (1958) začal svoji upírskou sérii Christopher Lee a v Coppolově Drákulovi (1992) předvedl Gary Oldman, že tenhle netvor je schopen člověka nelítostně vysát i beznadějně milovat.

Poté, co jsme měli možnost seznámit se i s Draculovou, dcerou, Draculovou nevěstou a dokonce i s Draculovým psem, a sledovali ho, jak si to rozdává nejen s Van Helsingem, ale také s Frankensteinem, už bylo na čase dozvědět se, jak se z Vlada Narážeče stal zřejmě nejslavnější upír všech dob. Studio Universal Pictures, kde to na počátku třicátých let minulého století velkoryse začalo, se k tématu znovu vrací a nekompromisně ukončuje báchorky a nepodložené spekulace o tom, jak se z Vlada stal upír, protože proklel Boha, který nechal umřít jeho ženu, nebo jak se stal obětí kletby kněze, jehož klášter podpálil. Zapomeňte na tyhle účelové kydy a v kontextu s mírným spoilerováním a silným potlačením věcné logiky vězte, že z hrozivého Narážeče se stal ušlechtilý vladař, který se obětoval věčné Temnotě a Zlu, aby zachránil svého syna, svoji rodinu a svůj lid.

Turecká vojska pod vedením sultána Mehmeda II. totiž vstoupila bez ohlášení do jeho země, což věštilo válku. Když po něm sultán navíc chtěl tisíc místních chlapců, včetně jeho syna, aby z nich vycepoval své janičáře (totiž elitní pěchotu osmanské armády složenou z nemuslimských bojovníků), zvedl Vlad arogantně hozenou rukavici, odmítl poslušnost a postavil se přesile. A protože věděl, že nemůže zvítězit prostou silou, vydal se do jeskyně mrtvých, kde ve skalních útrobách Zlomeného zubu sídlí něco mocného, temného a silného, co levou zadní dokáže kosit Turky jako bezbranné mouchy. Setkal se tam s mocným démonem, který poznal, že z něj nečpí strach, ale odhodlání, a nabídl mu přípitek svojí shnilou krví a předal mu tak sílu i prokletí. Neboť poznal, že Vlad je muž, na kterého staletí čekal, muž hodný temnoty. A on tento dar i kletbu přijal.

Svět potřebuje Monstrum

Svět je totiž někdy v odvěké hře Světla proti Tmě potřebuje Monstrum. Na téhle kontroverzní premise se shodli režisér Gary Shore i scenáristé Matt Sazama a  Burk Sharpless, kteří v téhle dobrodružné fantasy, spíše než klasickém upírském hororu, shodou okolností debutovali a studio projevilo jistou odvahu, když jim svěřilo nejen svoji důvěru, ale i zhruba sedmdesáti milionový rozpočet. V zásadě odložili stranou Stokerovu literární klasiku a restartovali Drákulovu legendu vyprávěním ponurého příběhu zoufalého muže, jenž hledal a našel temnou sílu, kterou potřeboval, aby zachránil to, co miloval.

To rozhodně není blbě rozehraná zápletka, ale zároveň na sebe tvůrci vzali nemalé riziko, neboť přesvědčit příčetného nebo dokonce poučeného diváka, že krutý Vlad Narážeč je vlastně oběť hodná soucitu, které byste měli držet palce, je úkol netriviální neřkuli nemožný. A jeho repliky typu: „Pane, dej mi sílu, abych odolal Temnotě a vydržel ještě jeden den bez krve,“ jsou samoúčelné, nevzbuzují napětí a nevyvolávají otázku, jak to dopadne, protože to všichni víme od samého počátku. Tohle, navzdory snaze o temný vizuál, projevující se hlavně v tom, že většina akčních sekvencí se odehrává ve tmě (což k jejich čitelnosti dvakrát nepřispívá), se nešťastně projevuje na poněkud naředěné atmosféře snímku, kde by bylo zapotřebí více přitlačit na temnou pilu, aby se původní Drákulova aura zcela nevytrácela. Ostatně exteriéry Severního Irska, kde se hlavně točilo, k tomu nabízejí dost příležitostí a soundtrack Ramina Djawadiho je vytočený na maximum.

Na Shoreova Drákulu se tak můžete dívat buď jako na tuctovou fantasy nebo jako na docela sympatický pokus pojmout ikonickou legendu jinak a hlavně (alespoň částečně smysluplně) vysvětlit její genezi. Druhá varianta vás bude určitě bavit víc.

Berte, nebo nechte být!

Celkový dojem hodně ovlivňuje zajímavý a komplexně fungující casting, v němž dominuje temně charismatický Luke Evans (Rychle a zběsile 6) v titulní roli milujícího démona, který musí vyhrát, než skončí noc, protože s úsvitem končí jeho moc. V Evansově podání a Shoreově aranžmá je to syn Draka a Ďábla, chlapík, jehož není snadné milovat, ale není třeba se ho štítit. Kontrastní figurou k němu je Kanaďanka Sarah Gadonová (The Amazing Spider-Man 2) ztělesňující jeho alabastrově čistou ženu Miren, zatímco hnilobný Mistr Vampír Charlese Dancea (Hra o trůny) je nejvýraznější hororovou postavou a modelovým představitelem světa, do něhož Drákula právě vstupuje.

Drákula: Neznámá legenda nám chce říci, jak to skutečně bylo, a napere to do nás bez zbytečných keců, srozumitelně a přímočaře, stylem berte, nebo nechte být! Tahle žánrovka dokazuje, že Drákula je ikonický démon, který bude tvůrce čas od času znovu přitahovat a zároveň potvrzuje, že smrt není to nejhorší, co může člověka potkat. V kontextu upírských štráfků poslední doby (Robert Pattinson alias Edward Culen v Twilightu, Brad Pitt jako Louie a Antonio Banderas jako Armand v Interview s upírem, již zmiňovaný Gary Oldman v Coppolově Drákulovi či Wesley Snipes v Bladeovi) se Luke Evans neztrácí.

P.S.: Závěrečná aktualizace je tak mimoňská, že musí znamenat něco rafinovaného, připraveného na později, co nám Universal zřejmě ještě objasní.

DRACULA UNTOLD/DRÁKULA:NEZNÁMÁ LEGENDA- USA 2014, 92 min., české titulky, od 12 let, 2D/IMAX. Režie: Gary Shore. Scénář: Matt Sazama, Burk Sharpless. Kamera: John Schwartzman. Hudba: Ramin Djawadi. Hrají: Luke Ewans (Vlad), Sarah Gadonová (Mirena), Dominic Cooper (Mehmed), Art Parkinson (Ingeras), Diarmaid Murtagh (Dimitru), Ferdinand Kingsley (Hamza Bey). V kinech od 16. října 2014

Vydáno pod