Zapomeňte na všechny filmy o koních, co jste kdy viděli. Vezměte si něco proti blinkání a přivažte se ke křeslu, abyste předčasně nezdrhli z kinosálu. Přichází nejdrsnější, nejodvážnější a nejsyrovější a také nejmagičtější a nejčistší „konina“, jaká kdy přicválala na filmové plátno.
O koních a lidech aneb Drátem do oka à la Island
A neberte s sebou děti, i když rády jezdí na ponících, a nikoho, kdo se rád dívá na Bílého hřebce nebo Prázdniny s Minkou, miluje koně tak, že by v Pardubicích nejraději zplanýroval Taxisův příkop, a v životě nepozřel koňský salám. Tohle je ultimátní nářez, který vás zároveň sejme, dojme i dostane, odehrávající se v neuvěřitelně strohé a zároveň barvité islandské kulise, a který mohl označit za romantickou komedii (jak je nezřídka uváděno) jen sjetý srandista nebo okoralý cynik s praxí na jatkách.
Mezi úctyhodnou plejádou Černých hřebců a Blesků, Dotykem divokých koní, Divochem, Phar lapem, Krasavcem Beautym, Seabiscuitem a dalšími sympatickými kobylkami početného filmového stáda (o Zaříkávači koní a Ohnivém oceánu nemluvě) působí tahle islandská pecka jako něco, co tady ještě nebylo! A to navzdory tomu, že je to režijní debut, který nemá ani hodinu a půl, moc se v něm nemluví, všechno je v něm dovoleno a je složen jen z volně prolnutých epizod, takže v něm konzistentní dějovou linii vlastně nenajdete. Možná právě proto na něj (když seberete odvahu a zkouknete ho) jen tak nezapomenete.
O koních a lidech
Drsná, bizarní a ohromující vyjížďka po islandsku
Bylo jedno mělké široké údolí, na jehož holých svazích jsou rozsety příbytky lidí, které jsou od sebe tak daleko, že většina jejich obyvatel vysedává před svými baráky s dalekohledem v ruce, aby věděli, co je u sousedů nového. Možná je to takový islandský zvyk nebo blbě vidí, ale ten den, kdy se Kolbeinn hodil do svátečního a vyjel si na své milované kobylce Gráně „letícím tempem“ na kafe k Solveig (která po něm nepokrytě jede), se jim tohle šmírování rozhodně vyplatilo. Protože to, co se stalo, není ani na Islandu často k vidění.
To když Grimur přišel o oko, Egill se se svým traktorem zřítil ze srázu, Vernhardura spálil téměř stoprocentní denaturák, pro který si na svém koni doplaval ledovým oceánem na ruskou loď, a jeden přespolní turista přežil vánici v koňském břiše, nebyla u toho (kromě rázovité a krajinářské kamery Bergsteinna Björgúlfssona) ani noha. Na druhé straně a navzdory tomu, že k sobě mají místní docela daleko, nic podstatného jim neuteče, což platí i o rychlé souloži ve strohém islandském exteriéru, kde Solveig Kolbeinna konečně dostane.
O koních a lidech
Tak o tomhle a lecčems dalším je tenhle stejně svérázný jako originální a kontroverzní debut dramatika, herce a zkušeného islandského divadelního režiséra Benedikta Erlingssona, jehož na postu producenta jistil zkušený filmař a oscarový laureát Fridrik Thór Fridriksson (Děti přírody).
Je tu k vidění dosud neviděné
A ke cti Benedikta Erlingssona je třeba říci, že to nepůsobí jako cirkusová atrakce nebo úchylný bizar, ale jako něco, co dokresluje život v zapadlých islandských údolích, kde se lidé scházejí hlavně v kostele a na pohřbech, a když potřebují nového koně, chytí si ho třeba někde ve Ztraceném koutu. Jenom je třeba připravit se na to, že viděné bude místy hustě výživné. Třeba černý hřebec kopulující s bílou klisnou, na jejímž hřbetě sedí celou dobu vydřený chlápek, který vypadá jako by byl rovněž penetrován (zřejmě nejpůsobivější kreace, jež se prodychtila i na filmový plakát). Nebo nešťastník, který zabije a vyvrhne koně, aby se ve sněhové bouři zachránil v jeho těle, či plavba na koni v ledovém moři za flaškou smrtícího denaturáku z ruské lodi Kropotkin.
O koních a lidech / Ingvar Eggert Sigurðsson
Je neuvěřitelné, že tohle všechno se vejde do nějakých jednaosmdesáti minut, namixovaných z relativně uzavřených a jen velmi volně propojených krátkých epizod, korunovaných černými, ale fakt proklatě černými pointami. Nemá valný smysl jít do spoilerování a popisovat tu jejich obsah. Stačí jen konstatovat, že většina z nich končí lidskou nebo koňskou smrtí (nebo alespoň devastujícím zmrzačením) a mohly by se jmenovat třeba Švédská trojka à la Island, Kůň přes palubu, Drátem do oka, Juan znovuzrozen koněm a Konečně si vrzli, ale ohlávku nepustili. Řekl bych, že tyhle fiktivní „mezititulky“ docela ilustrativně napovídají, co vás tu čeká.
Svérázná chvála islandského venkova
Erlingssonův originální autorský debut (podepsal se pod režii i scénář), který již získal řadu filmových ocenění, je s jistou nadsázkou možné označit jako tragikomedii. Jako islandskou tragikomedii, chce se mi dodat pro zpřesnění, na kterou je třeba si opatrně zvyknout, neboť její tragičnost je i ve své extrémnosti tak nějak přirozená a komika suchá a mrazivá jako vítr vanoucí z vnitrozemí.
O koních a lidech / Charlotte Bøvingová, Ingvar Eggert Sigurðsson
Herci, v čele s výrazným Ingvarem Eggertem Sigurðssononem (Andělé všehomíra), vlastně ani moc nehrají, ale spíše jsou. Autentičtí, zamlklí a sveřepě směřující k dalším podobným dnům. Na to, že je Benedikt Erlingsson primárně divadelní autor a režisér, je opravdu nenechal moc rozmluvit. Je patrné, že se příliš nemazal s tím, co se hodí nebo sluší, ale napsal a natočil, co cítil. Z jeho výpovědi je navzdory osamělosti a zbytečnému umírání patrná upřímnost i láska a jeho debut je daleko spíše o asociaci a pocitu nežli o příběhu. Vypráví ho dlouhými, klidnými záběry kamery, stříhanými v tempu mírném jako úbočí vzdálených svahů, a citlivě koloruje nenápadným soundtrackem Davida Thora Jonssona.
Příroda, lidé a koně – to jsou hlavní protagonisté tohoto magického spektáklu. Život je tu přímočarý, smrt samozřejmá, výrazové prostředky minimalistické, dialogy málomluvné a všechno je rámováno chladnou, strohou, ale přece srdci blízkou poetikou severu.
Většina lidí tu sedí s dalekohledy, pochlastává, občas se projede na koni a sem tam zbytečně zemře. A koně se na to dívají svýma velkýma, chápavýma očima a dostávají pořádně zabrat. Jsou stříleni, kastrováni, rozparováni a nuceni kvůli blbému chlastu plavat v ledové vodě. Takže přístupnost od patnácti a závěrečný (lehce nedůvěryhodný) titulek, tvrdící, že žádnému z nich nebylo ublíženo, je určitě namístě. Erlingssonova mozaika O koních a lidech má charakter spíše festivalového nežli standardně distribučního filmu. Vypráví o osamělé zemi, jejich samotářských obyvatelích a polodivokých koňských stádech, která čekají někde za křivkou obzoru, aby se s nimi setkala a prožila další podobné epizody. Protože tohle je Island. A takhle tu spolu žijí a umírají.
HROSS Í OSS / O KONÍCH A LIDECH. Island/Německo 2013, 81 min., české titulky, od 15 let, 2D/DVD. Scénář a režie: Benedikt Erlingsson. Kamera: Bergsteinn Björggúlfsson. Hudba: David Thor Jonsson. Hrají: Ingvar Eggert Sigurðsson (Kolbeinn), Charlotte Bøvingová (Solveig), Steinn Ármann, Helgi Björnsová, Halldóra Geirharðsová, Maria Ellingsenová, Steinn Ámmann Magnússon. V kinech od 4. září 2014.