Jedinečný projekt, v němž se spojili Plastic People of the Universe s Filharmonií Brno s dirigentem Marko Ivanovičem, aby provedli album Plastiků Co znamená vésti koně, měl bohužel pouze tři provedení, dvě v Brně a jedno v pražské Arše. A byl to ojedinělý a bohužel neopakovatelný zážitek.
Plastikům sluší i symfonici
Spojování rockových kapel se symfonickými tělesy mívá leckdy spíše nádech mesaliance než čehokoliv jiného a nezřídka signalisuje jednak ztrátu tvůrčí potence, snahu prodat znovu již prodané, možná i ukojení nepatřičných a nepodložených „uměleckých“ ambic – spojení, jež by nespadala do této kategorie příliš není, zajímavé přitom je, že pokud jde o naši undergroundovou scénu, máme jich hned několik, a všechna výtečná. Agon, zaměřující se na soudobou hudbu, s Filipem Topolem, Agon s Plastiky, a to hned několikrát, Agon s DG 307, Agon s Mikolášem Chadimou… nepřekvapí tedy, že u zrodu nového uchopení alba Co znamená vésti koně stál opět Agon, respektive jeho člen, skladatel a aranžér Michal Nejtek.
Vzpomínky na kerhartický koncert
Nyní možná trochu historie, Plastici album nahráli ve dnech 18.-19. dubna 1981 na Hrádečku Václava Havla (který byl tehdy právě ve vězení), předcházel mu utajený koncert v severočeských Kerharticích, po němž StB dům, v němž proběhl, vypálila. Byla to zároveň poslední deska Plastiků, jejich saxofonista Vratislav Brabenec totiž po jeho natočení opustil, jako výsledek brutálního nátlaku StB, Československo – s kapelou se tedy rozloučil nejen hraním na desce, ale také s jedinou výjimkou všemi texty, vlastně básněmi, zhudebněnými výhradním autorem Plastiků, basistou a zpěvákem Milanem Hlavsou. Album pak vyšlo v roce 1983 v Kanadě, to již ale byla kapela na dlouhá léta odstavena.
The Plastic People of the Universe hrají společně s Filharmonií Brno s dirigentem Marko Ivanovićem.
Jak bylo řečeno, Plastici, posíleni Filharmonií Brno (pravda, v redukovaném obsazení, i tak ale nebylo na pódiu Archy k hnutí), přehráli celé album v tom pořádku, jak je zahráli v Kerharticích i jak vyšlo v kompletní podobě na CD. Úvodem přečetl hráč na klávesy a zpěvák Plastiků Josef Janíček z knihy Josefa „Bobše“ Rösslera Obraz doby vzpomínky jak na kerhartický koncert, tak na nahrávání alba – jednak to bylo příjemné připomenutí nepříjemných časů, zároveň to mělo svou logiku, Rössler tehdy s Plastiky hrál i nahrával.
Bezešvá hudba
Pak již došlo na hudbu a je dobré hned předem říct, že spolupráce se opět vydařila, ani jedno z těles nedominovalo, symfonici netvořili pouhou náladotvornou kulisu, stejně tak nebyli Plastici v jejich vleku. Pochvalu si zaslouží jak rockoví, tak klasičtí muzikanti (byť pokud bylo vidět, za pultíky Filharmonie seděli spíše mladší instrumentalisté), kteří k sobě zjevně našli cestu, hudba, jež z pódia zněla, byla zcela bezešvá, obě tělesa si zkrátka sedla. Jistě i díky vedení dirigenta Marko Ivanoviče a práci aranžéra Michala Nejtka. V neposlední řadě je třeba pochválit vyrovnaný a čitelný zvuk, přičemž sladit početný symfonický orchestr s elektrifikovanou rockovou kapelou bylo jistě ne zcela snadné. Pokud jde o aranže, ctily originál, nebyly však za každou cenu pietní, dotvářely Hlavsovu hudbu, stavěly ji do jiného kontextu.
Úvodní skladba Co znamená vésti koně začala temnými údery tympánů, pozouny a zvony. Brabencův zpěv, možná spíše deklamace, zněl možná ještě syrověji než na původní nahrávce. Došlo na rychlé kadence smyčců, vnášející do provedení dráždivé drama, k čemuž jistě přispěl i zdánlivě lehce disonantní závěr, po němž již přišly jen přelévající se smyčce.
Vratislav Brabenec
V písni Slovo má na buben jsme slyšeli zpěv basistky Evy Turnové, který – opět – posouval vyznění písně, zvláště pak za lyrického doprovodu táhlých smyčců. Výrazně rytmický Samson zněl v Arše majestátně, skladba se valila kupředu, do melodické linky přitom různě vstupoval orchestr, zvony do ztracena jen podtrhly závěrečná slova textu „figury nevnímaj / neslyšej vohluchly / netečnost zasmrádla“.
Výtečný Milan Hlavsa
V následující P.F. se mikrofonu chopil Michal Nejtek, na rozdíl od originálu jsme slyšeli i výraznou kytaru Joe Karafiáta, v Májové vše stálo hlavně na orchestru, zatímco v rasantním Deliriu jak Plastici, tak symfonici pěkně „rockově“ gradovali. Pěkná byla kakofonická mezihra ve Fotopneumatické paměti, stejně jako výtečně zvládnutý theremin Jiřího Kabeše ve Mši, vrcholem pak byla více než desetiminutová skladba Osip, v níž se – podobně jako na albu – blýskl Brabenec dlouhým tklivým sólem na altsaxofon. A to byl i konec alba.
Zaplněná Archa nechtěla ovšem hudebníky pustit z pódia, a tak došlo na dva přídavky – prvním byl Kanárek, druhým pak zopakovaný Samson. Večer to byl nádherný, škoda jen, že se jej nedožil autor hudby Milan Hlavsa, opět se totiž potvrdilo, jak proměnlivým a výtečným autorem byl. Další škodou pak je, že díky finančním požadavkům souboru nebylo možné pořídit záznam více než vydařeného koncertu, který se již nebude nikdy opakovat…