Pasta Oner: Sprejer, který se prosadil mezi umělci

• ČT24

11. 1. 201411. 1. 2014, 11:14|Zdroj: ČT24

Dílo Pasty Onera

Zdroj: ČT24/Chemistry Gallery

Praha - Že se ze sprejerů, kteří jsou pro mnohé výtržníky hyzdícími městské ulice, mohou stát uznávaní umělci, dokazuje příběh výtvarníka Pasty Onera, který se na ilegální scéně pohyboval od útlého mládí. Ačkoli celosvětově je úspěch streetartových umělců v galerijním prostředí fenoménem posledních dekád, v domácích poměrech je Pastův příběh výjimečný. „Řada jeho současníků, kteří si chrání možnost být jen na ulici a být kritiky společnosti, nemá šanci tu společnost víc oslovit,“ říká k tomu teoretik umění Patrik Šimon. Pastova díla se dnes prodávají za pohádkové sumy a stěnu si od něj nechal vyzdobit třeba i režisér David Ondříček.

Čtyřiatřicetiletý výtvarník známý jako Pasta Oner vystavuje obrazy ve zvučných galeriích a jeho díla jsou v soukromých sbírkách. Po celém světě maluje zdi na zakázku. Začínal přitom jako všichni sprejeři: na ulici. Ve třinácti ho dokonce zatkla policie, když dělal graffiti na cizí dům. V roce 1990 strávil na policejní stanici celou noc.

• „Jsem dospělý natolik, abych chápal, že někoho naštve, když má novou fasádu a někdo mu ji ztaguje. Na tohle nemám jakýkoli argument, nejde to žádným způsobem obhájit. Graffiti je subkulturní věc a pochopit ho dokážou jen writeři,“ říká dnes Pasta.

Postupem času se stal uznávaným výtvarníkem. Ilegální graffiti i tak stále obhajuje jako svébytné umění, které podle něj město zlidšťuje. „Možná to zní bizarně, protože se bavíme o porušování práva na soukromý majetek, ale až v momentě, kdy by tu subkultury tohoto druhu nebyly, by se ukázalo, jak s nimi společnost byla bohatá a pestrá,“ myslí si Pasta.

Přestože už graffiti spadá do kategorie takzvaného street artu, tedy umění ulice, společnost pro něj nebude mít úplné pochopení asi nikdy. Podle současné právní úpravy je navíc graffiti trestným činem - poškozováním cizí věci. Jeho autory ovšem žene nezvladatelná vášeň.

• „Graffiti, když se má dělat pořádně, tak je to totální fanatismus, to je normálně náboženství. Graffiti lidi nedělají proto, aby něco zničili, ale je to o prozkoumávání nějakých hranic. Je to touha po nějaké formě dobrodružství, ale toho opravdického, ne to, že si někde hrajete na skauty, běháte po lese, sbíráte bobříky. Tohle je něco, kde hrozí reálné riziko, reálné nebezpečí,“ popisuje Pasta.

Jenže tito někdejší pachatelé trestných činů se dnes dostávají do seriózních galerií. Diváky na graffiti přitahuje hlavně jeho jednoduchost, údernost a vtip. „V dnešním světě potřebujeme hesla: svoboda, rovnost, bratrství; něco, čemu lidé rozumí. A ty obrazy jsou určitým kódem,“ vysvětluje teoretik umění Patrik Šimon.

Pasta ulice (zdroj: ČT24)

Lidí, kteří graffiti umění sbírají nebo si od jeho tvůrců nechají vytvořit interiér, stále přibývá. Patří k nim i fotograf Tomáš Třeštík, který systematicky sbírá právě Pastovu tvorbu. „To, že se člověk dostane z ulice do galerie, to je hrozné klišé. Nejde to každému. Všichni ti writeři se tváří, že by taky mohli přestat dělat vagony, to je ale sakra těžké. Na podobné úrovni je čtyři, pět kluků, ale těch, co malují po vagonech, je dvě stě,“ popsal situaci na české scéně Třeštík.

• „Je to geniální umělec současnosti, hvězda, která možná zazáří, možná spadne, možná se zase vynoří, ale vzhledem k vývoji toho díla předpokládám, že bude dlouhou Mléčnou drahou v dějinách umění,“ hodnotí Pastu Patrik Šimon.

Pasta Oner patří mezi českými writery k nejúspěšnějším, dostal se až k soukromým zakázkám pro VIP klientelu nebo k výzdobě Paláce Lucerna. „Pasta je moderní umělec bez komplexů, což se mi na něm líbí. Udělal mi nějaký návrh, já jsem říkal: 'To se mi moc nelíbí, pojďme to trochu změnit,' a on to pak vystřihl skvěle. Jsou tam elementy z mých filmů, je to velice jednoduše zpracované a rozhodně jsem tam chtěl jeho 'mikymauzí' ruku,“ chválí si režisér David Ondříček.

• „Samozřejmě jsem přemýšlel nad tím, jaké jsem měl názory před 20 lety a jaké mám teď. V jádru se v podstatě nezměnily, ulice je něco, co ze mě nemůže dostat žádný systém, žádné okolnosti. Ve spoustě věcí jsem už vyměknul, nejsem zdaleka tak radikální, jako jsem býval před lety, ale to jde vysledovat v jakékoli kultuře, uměleckém žánru. Stejně všichni věkem vyměknou,“ uzavřel Pasta.