Třetí kniha šestidílné ságy Můj boj od norského spisovatele Karla Ove Knausgårda se vrací názvem Ostrov chlapectví do autorova dětství. Introspektivní náladu, brázděnou impresivní přírodní vegetací, namaloval autor s obsedantním sklonem pro detail. Koketérie s Marcelem Proustem dosahuje nezřízené nevážnosti.
Recenze: Můj boj o ztracené vzpomínky pokračuje na Ostrově chlapectví
Každý lecco pamatujeme, někdo si ale pamatuje snad všechno. Karl Ove Knausgård, norský sebezpytný spisovatel, pokračuje v psaní své ságy, kterou nazval provokativně Můj boj, aniž by mu v tom někdo bránil. Kromě Německa, kde tento název raději šalamounsky vynechali.
Po smrti (otce) – v knize první – přichází láska (k ženě) v knize druhé. Kniha třetí je o chlapectví, jež dříme, jak víme, v každém muži fakticky celý život. Knausgård píše pozpátku vpřed.
Spolu s vypravěčem se tentokrát ocitáme na jižním pobřeží Norska, konkrétně v oblasti Tromøya, na nejrozlehlejším ostrově země, kam se jednoho dne stěhuje celá rodina: otec, matka, bratr – i malý Karl Ove. Ano, máme tu čest se opět vracet do vzpomínek zralého muže, který čtenáři vyjevuje, čím se zabýval, když mu bylo nějakých pět šest let.
Rybář na ostrově vzpomínek
Ostrov chlapectví se zdá být izolovaným místem, jež si vystačí samo se sebou stejně jako malý Karl Ove. Tento přecitlivělý chlapec se zabývá závažnými věcmi, například: Jak se správně vymočit a vykadit (nejlépe ze stromu), jak se neutopit na plaveckém kurzu (v ostudné dámské koupací čepici) či jak přelstít krutého otce (nějakou pravděpodobnou báchorkou).
Kolorit vztahů sociálních (rodiče, spolužáci) dotváří kolorit přírodní (jezero, les, louka). Chlapec loví jako rybář na ostrově vzpomínek své intenzivní zážitky a předává je laskavému čtenáři.
Jaké úlovky to jsou? Třpytí se jako falešné plotice, ačkoliv v Norsku by člověk čekal alespoň někdy nějakou tu tresku. Vzpomínky se lesknou jako klamavé obrazy na hladině, pod níž se autor dostává zřídka, ba téměř vůbec. Chtějí to být vzpomínky zasazené jako vzácné střípky do koruny času. Jde ale převážně o úzkostné epizody – pokud si je skutečně sám zapamatoval, a nešlo jen o nastavované převyprávění někoho jiného.
V kočárku zachytil alespoň prožitek barev kukátkem, později ucítil třeba měkkou vůni lesa, osení nebo vlahý déšť. Je to vyprávění lyrické, nostalgické a místy nechutně popisné.
Číst pozpátku vpřed
Na počátku sedmdesátých let, do nichž se vedle vjemů vkrádají i politické projekty (duch doby byl sociálně-demokratický a pokrokový), se už budoucí spisovatel nesnaží najít s kamarády skrytý poklad, ale hledá nějaký smysl, jemuž by se oddal. Nabízí se Bůh, ale také populární (rocková) kultura: kapely jako Status Quo, Queen, Slade. To vše tu je, klokotá v mladé, těkající mysli, násobené prvními erotickými impulsy, jež mají dívčí jména.
Práce s pamětí, jak jsme si již zvykli v jeho předchozích dvou knihách, je selektivní – a ani jiná být nemůže, byť se snaží navodit jiný dojem. Marketingové zadání představovat tohoto Nora jako nového Prousta je ovšem již trochu únavné, neboť povrchní, podobně jako některé symbolické tendence autora zasadit své myšlenky (včera i dnes) do kontextu doby.
Pro ty, kteří váhají nad tím, zda začít číst Knausgårda (zítra nebo pozítří), stojí zato dodat, že začít se dá třeba třetí knihou, dostat se k druhé, a zatím skončit u té první. Čtenáři sice půjdou proti běhu vydání knih, zato chronologicky. Tak, jak spisovatel Knausgård píše – tedy pozpátku vpřed – může čtenář číst v duchu chaosu doby: napříč. Může zůstat třeba i jen u této knihy. Soudím, že jako úvod do šestidílné ságy je zatím nejlepší.
Karl Ove Knausgård: Můj boj 3 – Ostrov chlapectví. V překladu Kláry Dvořákové Winklerové vydalo nakladatelství Odeon, 2018.