Život s retrográdní amnézií je buď milosrdnou nevědomostí o všem, co se stalo, než jste paměť ztratili, anebo jedinou znepokojivou otázkou, zda ten, na koho se díváte do zrcadla, jste ještě pořád opravdu vy. Nebo je to ten druhý, který číhal zákeřně v záloze, a teď využil příležitost a nastoupil na vaše místo. A vy se s tím buď smíříte, nebo tak jako Marie budete chtít vědět, proč jste se takhle změnili, abyste s tím případně mohli něco udělat a vrátit se zpátky do svých starých stop.
Život té druhé na rozdíl od ní neprospíte
Aby bylo jasno, život s touhle mlžící mrchou, retrográdní amnézií, není jen nějaké primitivní a dočasné okno po brutální pařbě, ale totální výmaz. Něco jako reset, který vás anuluje, abyste mohli nastartovat znovu od začátku, něco jako restart, k němuž dochází všude tam, kde základní funkční procesy zatuhly, a bylo třeba je obnovit. Tenhle razantní krok se ovšem může týkat i tak osobního „mikroprocesoru“, jakým je váš život, který čas od času potřebuje něco jako nouzový zkrat, jenž smázne všechny rušivé spamy a pak ho znovu nahodí do funkčního režimu. Aby to šlo snáz, zní k tomu do podkresu chytlavé reggae dánské skupiny Laid Back: „Sunshine sunshine reggae, don't worry, don't hurry, take it easy!“ Je to zvláštní mix pro chvíle, kdy na něco takového máte zrovna chuť, a tenhle divný příběh vám proto padne do noty.
Vypráví o tom, jak jistá Marie „prospala“ patnáct let svého života a teď, navzdory tomu, že ví, že někdy je lepší se nevracet, má pocit, že v jejím případě tenhle ztracený kus jejího bytí přece nemohl být zas tak úplně špatný. A tak by ráda na to dobré navázala, namazala svému synovi k snídani toast medem a místo rozvodu si pak dopřála ranní milování s manželem Paulem. Poznali se před nějakými patnácti lety na pláži, a jak už to u intenzivních lásek na první pohled bývá, poměrně rychle si spolu odskočili do postele, neboť tehdy sdíleli společný pocit, že to nemohou odkládat, že to tak má být a že je to tak dobře!
A tak bylo vcelku logické, že se posléze také probudila v posteli – jenomže to bylo za spoustu let, na luxusním letišti v super bytě s výhledem na Eiffelovku. Z nočního stolku na ni zírala svatební fotka (na níž se na sebe s Paulem ještě smáli), šatník nacpaný elegantními, modelovými kostýmy napovídá, že by mohla být třeba úspěšnou manažerkou nadnárodní společnosti, kterou vytáhla z bankrotu, a v kuchyni jí prcek, který vypadá na to, že je její syn, popřál k narozeninám (kolikátým vlastně?). A tak se právě probuzená Marie vyděšeně a nechápavě ptá, jak dlouho vlastně spala, kudy, jak a s kým mezitím bloumala a zdali je ta, na kterou se zrovna dívá do zrcadla ještě pořád ona.
Život té druhé vám bude dělat téměř tak velkou díru do hlavy jako vykořeněné Marii a stejně jako v jejím případě ubere rafinovaně plyn ve chvíli, kdy hrozí, že byste to nemuseli ustát a začali se ztrácet. Na to, o čem pojednává, to není (díkybohu) žádný transcendentální a pseudoartový slepenec, ale docela srozumitelná romantická mystery o základních pravdách a hledání elementárních odpovědí. Ptá se nás totiž, kdo jsme a kam, s kým a proč směřujeme a také co všechno jsme ochotni obětovat, aniž by nám to chybělo, čeho všeho jsme schopni se vzdát, a necítit se proto chudší a jak moc se dokážeme změnit a přizpůsobit, a nepociťovat to jako ztrátu identity. A také nám ukazuje, že není třeba se bát vrátit ke kořenům, z nichž jsme vyšli, k hodnotám, jež nás formovaly, a téměř zapomenutým pocitům, které nás dokáží oslovit a naplnit, budeme-li jim ochotni znovu pozorně a s respektem naslouchat.
Populární a zkušená francouzská herečka Sylvie Testudová (Césarem oceněna Momonka z Edith Piaf) si pro svůj režijní debut rozhodně nezvolila triviální téma. Stejnojmenná literární předloha Frédériquea Deghelta je totiž spíše výzva nežli volně ložená „dávačka“, kterou rozhodně není snadné snést z její filozofující a existenciální literární dikce do konkrétní mluvy filmových obrazů, jež vyžaduje ekranizace. Sylvie Testudová odolala pokušení, jež nezřídka potápí snahy debutantů, a nenechala se svým tématem vtáhnout do víru mnohoznačných (a proto ve svých důsledcích nevýmluvných) pseudoartových metafor. Vypráví tohle téma jako docela srozumitelný a reálný příběh ženy, jejíž život se díky ostrému střihu skokově posunul v čase. A právě tím tak výrazně vyniklo to, jak se změnil, což by při jeho průběžném, kontinuálním sledování bylo daleko méně viditelné.
Život té druhé, to je zajímavá a poměrně originální myšlenka, na debutantku slušná leč průměr nepřekračující realizace a zejména zajímavé herecké výkony ústředního hereckého tandemu Juliette Binocheová – Mathieu Kassovitz, kteří jsou zřejmě tím zásadním důvodem, proč na tenhle nenápadný evropský snímek frankofonních koproducentů zajít. Tenhle opus evidentně táhne ústřední hvězda Juliette Binocheová, která si svoji roli stigmatizované „femme fatale“ evidentně užívá, a její cestu k odpovědnosti za vlastní život i životy jejich blízkých je snadné s ní sdílet a prožívat. Poněkud upozaděný, ale standardně charismatický Mathieu Kassovitz tu i na menším prostoru dokazuje, že je chlapík, který stojí za to, aby o něj bylo usilováno, a jeho figury jsou vždy důležité a nepřehlédnutelné. No a ostatní krouží okolo těchto dvou spíše jako disciplinovaně přihrávající kompars.
A střídavě se ptají: Jak nás život může tak pronikavě změnit? A jsme si to vůbec schopni uvědomit? Víme o tom, jak jsme vlastně za pár let jiní (a rozhodně se nedá říci, že lepší)? Ale pokud se ještě ráno dokážeme obléci do jarních barev, protože se chceme stát loukou, vzpomenout si na pláž, kde jsme se kdysi zamilovali, a mít chuť někoho obejmout (i když jsme už skoro zapomněli, jak se to dělá), není to s námi ještě tak špatné. A odněkud zdálky, pokropeni sluncem a příbojem, se znovu ozývají Laid Back a jejich:
Gimme gimme, gimme just a little smile
That's all I ask of you
Gimme gimme, gimme just a little smile
We got a message for you
Sunshine, sunshine reggae…
A všechno se najednou srovná, jako když vlna pohladí bílý písek pláže – a všechno je, jak má být. Pravda, není to zrovna z reálného života, ale na ten přece do kina nechodíme.
ŽIVOT TÉ DRUHÉ/LA VIE D´UNE AUTRE. Francie/Lucembursko/Belgie 2012, 97 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Sylvie Testudová. Scénář: Claire Lemaréchalová, Sylvie Testudová (podle stejnojmenné knihy Frédériquea Deghelta). Kamera: Thierry Arbogast. Hudba: André Dziezuk. Hrají: Juliette Binocheová (Marie Speranskiová), Mathieu Kassovitz (Paul Speranski), Aure Atiková (Jeannne), Danièle Lebrunová (Denise), Vernon Dobtcheff (Dimitri Speranski), François Berléand (Volin). V kinech od 15. srpna 2013.