Eva Olmerová: Nezapomenutelný zpěv plný emocí

Praha - Měla pěvecký dar od Boha, ale k němu i komplikovanou povahu. Za normalizace ji úřady šikanovaly a ona sama utápěla svůj talent v alkoholu. Její uhrančivý temně zabarvený alt byl přímo stvořený k výjimečným výkonům. A to nejen na poli jazzovém, ale i v oblasti country, šansonu nebo trampské písně, které také s oblibou zpívala. V jejím projevu vždy znělo něco víc, osobní prožitek či naléhavost okamžiku. I přesto, že od její smrti uplynuly již desítky let a její hvězdná kariéra patří do slavných 60. let, dokáže její hlas stále vyvolat emoce, které „první dáma jazzu“ vkládala do svých písní plnými hrstmi.

Zpívala vždycky tak, jako by to mělo být naposledy. Po prvních úspěších v klubu Meteor a v kavárně Ural plula z kavárny do kavárny. Mohla si sice vybírat, kde bude zpívat, ale nezapomněla na své kamarády, s nimiž v době puberty vyrážela s kytarou do Medníku pod širák. „Na Medník se vyráželo z Braníku, čekání na vlak si krátila s kytarou a zpíváním, její hlas přitahoval jako magnet. Peron se vylidňoval, hlouček kolem ní narůstal, fízlové ztráceli přehled…,“ vzpomíná na Evu Olmerovou její přítelkyně Aida Brumovská. 

První manželství bylo z trucu, nevydrželo. Rok 1962 jí ale změnil život. Přišla do Semaforu a ze dne na den se stala hvězdou, která ale nedokázala naplno zazářit. Zastoupila Evu Pilarovou a slavila úspěchy, které režim jen těžko snášel. Po zákazu veřejného vystupování v Praze nakonec ze Semaforu odešla a zpívala, kde se dalo. Na Zábradlí se seznámila s Václavem Havlem, následovala Viola, kam jednoho dne zašli i soudruzi ze sovětského velvyslanectví a Olmerová zase byla v kurzu.

Nezapomenutelná Eva Olmerová (zdroj: ČT24)

Deprese, alkohol a prášky… zpěv jí pomáhal žít 

Přestože do normalizace zpívala všude, soukromý život se jí zhroutil – ani druhé manželství se nevyvedlo. V hnízdečku lásky, které sama zařídila, jí nezbyla ani postel a manžel utekl za hranice. Začala pít, ale pomohla jí práce, Viola ji umřít nenechala… Do počátku 70. let ale směla natočit jen dvě dlouhohrající alba zpívaná anglicky. Jazz Feelin' (1968) bylo určené na export, to druhé (1974) komunistické úřady brzy stáhly z prodeje.  

Až do normalizace to byl kolotoč vzestupů a pádů - návrat do Semaforu a posléze definitivní vyhazov, hvězdné vystoupení na VI. jazzovém festivalu (1969), Recitál s Ivanem Vyskočilem. Zpěvačka, kterou když slyšela Ella Fitzgeraldová, okamžitě s ní chtěla vyrazit na společné turné, karamboly přímo přivolávala.

O Evě Olmerové

Pavel Smetáček, s jehož The Traditional Jazz Studiem úspěšně spolupracovala, ji charakterizoval takto: „Olmerová byla stejná ve svém zpěvu i mimo něj. Nebyla k přeslechnutí, a to ne snad pro svou hlučnost, nýbrž pro přesvědčivost a naléhavost svého nezaměnitelného projevu hudebního i civilního. Byla tak živá, že se vždycky raději projevila, než ukáznila, spíš se znelíbila, než přetvařovala. Raději trpěla samotou, než aby odpouštěla.“ 

Za normalizace se k alkoholu a práškům připojil i zákaz vystupování a třetí nevydařené manželství. Pak už následoval jen pád - k závislosti na alkoholu se přidaly i vážné zdravotní problémy. Na počátku 80. let dokázal zpěvačku dostat nahoru Michael Kocáb, ale jen na čas; skvělé LP Zahraj i pro mě (1981) a Vítr je rváč (1983) byly jen malou satisfakcí. Několik resuscitací zmařeného talentu stačilo tak akorát k tomu, aby si Olmerová uvědomila, že „ještě žije“. Ke konci života jí zůstalo jen pár opravdových přátel a milovaní psi. „Můj život je kousíček smutku. Už vám ani neřeknu, kdy se to začalo sypat,“ řekla dva roky před svou smrtí Olmerová… Legendární jazzová zpěvačka zemřela v 59 letech 10. srpna 1993.

Eva Olmerová

  • „Když už je něco fajn, tak se vždycky najde někdo, kdo do toho šlápne.“
  • „Jediný, co bych chtěla dělat, je muzika - a když už to nepůjde, budu si doma zpívat sama pro sebe a bude mi taky fajn.“
Vydáno pod