Ivan Martin Jirous – básník, kunsthistorik, politický vězeň, hlavně ale přesvědčený bojovník s bolševickým režimem a otec našeho undergroundu – se díky Marku Švehlovi dočkal obsáhlé biografie Magor a jeho doba.
Recenze: Magor a jeho doba nejsou bez chyb
A je tomu jenom dobře, Jirous totiž svým životem a vším, co vykonal, vyryl – a toto sloveso volím záměrně – rýhu daleko hlubší, než by se na první pohled zdálo. A není to pouze tím, že, jak sám s oblibou říkal, komunistům zkazil dvě generace mladých lidí… Ivan Martin Jirous byl totiž skutečnou osobností, která se projevovala v oblasti nezávislé kultury (a to nejen v rocku, ale i literatuře a výtvarném umění), zároveň byl i výrazným a nezdolatelným bojovníkem s režimem – i když, jak mi jednou řekl, bojoval především za sebe, za svou svobodu.
V souvislostech
Je tedy jasné, že Jirousův život musel být bohatý na dramatické události, který Švehla dostatečně přibližuje. Píše o Jirousových přátelích, o jeho vztazích, manželstvích, dětech, nevyhýbá se i temnějším stránkám Jirousova curricula, vše ovšem velice vkusně a s citem.
Magor a jeho doba
Pochvalu si zaslouží i různé odbočky, nutné k pochopení dobových souvislostí. Přibližují i další osobnosti, které se kolem Jirouse pohybovaly a které jej leckdy – jako třeba jeho strýc Jiří Padrta – v jeho zrání výrazně ovlivnily. A pokud Švehla vysvětluje různé dobové reálie, je to také důležité zvláště pro mladší čtenáře, nepamětníky. Autorovi se tak podařilo vykreslit plastický obraz nejen Jirousova života, ale i jeho doby.
Do tohoto obrazu patří jak příběh skupiny Plastic People of the Universe, tak dalších undergroundových kapel, kterým Jirous poskytl svou Zprávou o třetím hudebním obrození (1975), důležitý dokument, manuál svobodné tvorby v nesvobodných poměrech, a je tedy jen dobře, že mu Švehla věnoval celých šest stran textu.
Příběh nestačí
Švehla je zkušeným publicistou, jeho kniha se tedy velice dobře čte, zároveň, jak již bylo naznačeno, snesl v ní skutečně mnoho fakt a svědectví. V tom ovšem tkví také jistý zádrhel: správně píše v úvodu, že chtěl napsat příběh. Tak se také stalo, ovšem kniha se tím blíží spíše článku, byť dlouhému téměř šest set stran, například ze Švehlova domovského Respektu. Kladem podobnosti s časopiseckým textem je již zmíněná čtivost, relativní přehlednost, čtenářský pocit úplnosti, nasycenosti.
Záporem pak absence hlubšího ponoru, analýz a s tím se pojící nutné zjednodušování. Čtenář by si ovšem možná stejně tak rád přečetl i něco víc než pouhý příběh, třeba jeho interpretaci. Chybí například reflexe Jirousovy básnické tvorby. O jeho nejlepší sbírce Magorovy labutí písně se sice dozvíme, že „znalcům bylo jasné, že jde o mimořádnou poezii“, pak už se ale jen píše o okolnostech jejího vzniku a propašování z kriminálu. Fajn, ale co dál? Pokud si na poezii Švehla netroufal, klidně mohl citovat horem dolem, psalo se o ní dost a do hloubky. Neobstojí přitom argument, že tohle si náročnější čtenář může najít jinde. Protože pak by se z knihy stal pouhý neinterpretovaný dějepis.
13. komnata Ivana Martina Jirouse (průvodcem pořadu je Josef Rauvolf) (zdroj: ČT24)
Stejně tak je ošizená Křižovnická škola, jejímž členem byl i pozdější saxofonista Plastiků Vratislav Brabenec, a polistopadový Jirous je popsán na necelých padesáti stranách, skutečně pouze popsán, takže tato část působí trochu jako odvar. Nebyla snad tato doba tak „atraktivní“? I s tím by si ale měla historizující publikace poradit. Nedozvíme se tak, jak Jirous skutečně – bez ohledu na několik uvedených příkladů spíše ujetých protestů a všudypřítomného alkoholu – vnímal polistopadovou dobu. Jak si v ní připadal. Inu, jako poražený…
Děkujeme, ale…
Vadí i řada nepřesností v ověřitelných reáliích, třeba tvrzení, že do roku 1968 u nás nevycházely desky rockových kapel. Tak například Olympic do onoho roku vydal téměř dvacet singlů, singly měli i třeba bratislavští The Beatmen (nedávno vyšla nahrávka jejich vystoupení poloviny 60. let) či The Matadors. Za příživnictví byly tresty delší než „i na šest měsíců“, však také později Švehla správně uvádí, že za něj byly až dva roky. Okál rozhodně nebyl chalupou, a pokud byl plat Paula Wilsona v roce 1968 dva tisíce, byl hodně, hodně pěkný, takže rozhodně nemohl mít „málo peněz“.
Škoda, protože tyto namátkou uvedené lapsy by neměl být problém editorsky vychytat. Abychom ale nekončili negativně, Magor a jeho doba je knihou, jež si zaslouží číst a autorovi za ni lze – i s vědomím spousty práce, které musela dát – především poděkovat. A stejný dík patří nakladateli za obstarání mnoha dosud neviděných a cenných fotografií.
Marek Švehla: Magor a jeho doba, vydal Torst, 2017.