Odcházení ministra kultury. Neobávám se, že mé úsilí přijde vniveč, říká Daniel Herman

Čtvrtým rokem ve funkci chystá Daniel Herman (KDU-ČSL) své odcházení. Délkou svého působení je na tomto postu výjimkou. Jiří Balvín byl ministrem kultury půl roku, Alena Hanáková necelé dva roky, Jiří Besser rok a půl a Helena Třeštíková jen patnáct dní. Jak Daniel Herman nahlíží na své úspěchy a prohry? Rozhovor s ministrem vedl pro pořad Kultura+ Petr Vizina.

Video Kultura +
video

Daniel Herman: Resort předávám stabilizovaný

Pamatujete si, s jakými záměry a plány jste na ministerstvo kultury přicházel začátkem roku 2014?

Pamatuji, a dokonce to nebylo poprvé, kdy jsem na ministerstvo přicházel. Pracoval jsem tu již před deseti lety, v době, kdy byl ministrem kultury pan Václav Jehlička, člen mého poradenského týmu, takže to pro mě nebyla úplně neznámá půda. 

V té době jsem zažil hlubokou podfinancovanost resortu, přišel jsem opravdu s tím, že chci splnit ono magické jedno procento na kulturu ze státního rozpočtu. A pak se samozřejmě snažit o to, aby jednotlivé prvky, kterými se snažíme realizovat naši politiku – ať v oblasti památkové péče, nebo v oblasti tzv. živého umění –, byly dostatečně životaschopné díky našim dotačním programům. Jádrem tedy bylo snažit se podfinancovanost resortu výrazně zlepšit.

Což se ale nepovedlo úplně. Jedno procento ze státního rozpočtu na kulturu stále nejde. 

Povedlo. Když jsem nastupoval na ministerstvo kultury, v návrhu jsme měli zhruba 0,7 procenta ze státního rozpočtu na kulturu.  V roce 2017 je to 0,96 procenta a do příštího roku máme rozpočtováno 1,3 procenta. To znamená, že jsme nejen dosáhli, dokonce jsme přesáhli magické jedno procento.

Rozumím frustraci z podfinancování ministerstva. Bylo něco, kde jste si řekl: tohle bych chtěl?

Velmi jsem si vážil pana ministra kultury Pavla Tigrida, od jehož narození jsme si v těchto dnech připomněli sto let.  A ten hovořil velice krásně o našich památkách.  Nazval je naším mořem. A památky jsou něco,  co chápu jako vlajkovou loď našeho resortu. Národní památkový ústav je největší z 29 našich příspěvkových organizací. Snažil jsem se opravdu velmi výrazně, aby památkový fond vypadal dobře, protože to je ten magnet, za kterým sem jezdí miliony lidí z celého světa.

Podpora živého umění ale nedosáhla svého. Za vašeho ministrování nebyl například přijat zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře, který by odstínil kulturní instituce od stávající politické konstelace, kdy vlastně nemohou dlouhodoběji pracovat. To je častá námitka.

S tím nemohu souhlasit. Máme v resortu celkem 29 příspěvkových organizací, z nichž některé jsou paměťové instituce, tedy galerijní, muzejní, a některé v oblasti živého umění. Dělali jsme podrobnou analýzu fungování těchto příspěvkových organizací a jednoznačně se ukazuje, že systém příspěvkových organizací je velmi vhodný právě pro paměťové instituce. O těch z oblasti živého umění samozřejmě lze uvažovat, především se asi jedná o sdružené financování, o nové modely, které mohou jít i cestou veřejnoprávní instituce v kultuře. Nicméně jsme to nevyhodnotili jako cestu,  která by se nabízela v tuto chvíli.

Ale problém je především u příspěvkových organizací z oblasti živého umění, jejichž zřizovatelem není stát. Protože nemáme možnost přímého dosahu na jejich financování. Ty financuje zřizovatel. Podařilo se mi navýšit za ty čtyři roky rozpočet ministerstva o 45 procent a platy o 35 procent, ale 85, možná 90 procent regionálních příspěvkových organizací živého umění nezřizuje stát, ale především kraje nebo obce.  A stává se, že ač my jsme navýšili dotační tituly, kterými můžeme těmto institucím pomáhat, tak jejich zřizovatel ten svůj sníží a to je špatně. To znamená, že to je třeba velmi dobře analyzovat, aby ten model mohl fungovat.

My jsme se vydali touto cestou především u zemských divadel, to je brněnské a moravskoslezské scény, abychom využili možnosti vyzkoušet si na pilotních projektech,  jak by taková věc fungovala. Tedy tato možnost je u těchto tzv. zemských divadel v prenatálním stadiu, aby se ukázalo,  jestli by ten model byl, nebo nebyl životaschopný, protože jde především o spolufinancování.

Co se týká tzv. odpolitizování – v případě státních příspěvkových organizací se jedná o majetek státu a tam prostě nemůže být prostředník v podobě nějaké rady,  která by s majetkem státu nakládala.

Použil jste obrat „prenatální stav“, také jste ze začátku mluvil o dlouhodobém horizontu v souvislosti s financováním, nicméně váš horizont ve funkci ministra kultury už je celkem viditelný. Je pro vás těžké přijmout to, že jste spravoval určitý úsek veřejného života a teď ho budete muset předat?

Naopak si vážím toho, že jsem měl možnost být na ministerstvu celé čtyři roky. Protože když se podíváte dozadu, tak to bylo dáno nemnohým. Naše vláda patří mezi ty úspěšné, je to třetí vláda v dějinách ČR,  která dosáhla konce svého volebního období. A já patřím mezi tu polovinu členů vlády,  kteří zůstali celé volební období. Pro fungování resortu je tato kontinuita velmi důležitá. Takže naopak vidím jako pozitivní výsledek, že jsem měl celé čtyři roky možnost ovlivňovat běh resortu.

Zastával jste se nepopulárních kauz, např. vykoupení vepřína v Letech, aby místo něho mohl vzniknout památník romského holocaustu, nebo česko-německého smíření. Nebojíte se, že poté, co odejdete z funkce – a už se ozývají takové hlasy –, by třeba církevní restituce byly zpětně zdaněny, takže to, o co jste usiloval, nakonec přijde vniveč?

Toho se opravdu neobávám. Co se týká Let, jejich vykoupení je výsledek dvacetiletých jednání, vláda ho jednomyslně schválila. I to, jaká cena je, je velmi přiměřené veřejnému zájmu, to znamená, že toto je jasné, potvrzené, musela by se změnit celá řada věcí a smluv, což má právní dopady. A to samé platí i u restitucí. U nich je třeba říct, že už jde o záležitost z předminulého volebního období.

Bavíme se o paměti, kontinuitě… co byste chtěl od svého nástupce, kdybyste mu mohl dát na rozloučenou radu, jak má s ministerstvem zacházet?

Resort předávám ve velmi stabilizované formě. Je finančně zajištěný, zvedli jsme křivku financování – a to je třeba udržet. Ale samozřejmě mezi 29 příspěvkovými organizacemi jsou některé, které čekají na dořešení úkolů, a to svému nástupci rozhodně předám.

Celý rozhovor na videu