Recenze: Timeless Baletu Národního divadla je nadčasový. Jen nesmí povolit uzel

V závěru minulého týdne měl premiéru baletní večer Timeless, první velký komponovaný program Baletu Národního divadla této sezony a také první představení pod vedením nového uměleckého šéfa souboru Filipa Barankiewicze. Jak už jeho název napovídá, má se jednat o večer nadčasový. Inscenace legendárních choreografů Georga Balanchina a Glena Tetleyho takové bezesporu jsou, novinka izraelského autora Emanuela Gata se jim ale v tomto ohledu může rovnat jen stěží.

Video Události v kultuře
video

Reportáž: Novinkou Baletu Národního divadla je Timeless

Program otevřela Serenáda, nádherné dílo geniálního choreografa Balanchina, který dal ve dvacátém století vzniknout neoklasice – novému pohledu na klasickou taneční techniku. Přestože choreografie na hudbu Petra Iljiče Čajkovského od svého prvního uvedení v roce 1934 doznala mnoha úprav, už dávno se zařadila mezi světové perly tanečního umění, které může divák vidět třeba i stokrát, a pokaždé si je dovede vychutnat a najít v nich něco nového.

Serenáda je nesmírně muzikální kus. Hloubku hudební předlohy vykresluje Balanchine svými pohyby do posledního tónu. Sledujeme nádherně čisté nedějové obrazy, v nichž se fantazie mísí s realitou, expresivní tok energie v záplavě ledově modré barvy, specifické opakující se variace plné dynamiky, radosti i melancholie.

Timeless: Serenáda
Zdroj: Národní divadlo Praha

Objevují se zde všechny pro Balanchina typické znaky, jako jsou vytočené dolní končetiny, vysoko zdvižené arabesky, vedení paží, otevřené effacé pózy či precizní allegrové prvky. Dámské sbory, které se podobají nebeským andělům ve světle modrých kostýmech, se svého úkolu v premiérovém večeru zhostily se ctí.

Skupinové formace se přelévaly v absolutní jednotě s hudbou, jejich pohyby byly synchronní, kompozice symetrické a prostorově přesné. Všechny tři ženy v sólových partech (Aya Watanabe, Alina Nanu a Miho Ogimoto) v náročných variacích zářily a tančily s hravostí a zároveň noblesou. 

Po první pauze následoval duet Separate Knots, který vytvořil přímo pro tuto premiéru choreograf Emanuel Gat na hudbu Fryderyka Chopina. Tančili jej Morgane Lanoue a Federico Ievoli, v jiných obsazeních mohou choreografii ale stejně tak interpretovat dvě ženy či dva muži. Duet v rámci tohoto večera bohužel zanikl. Strukturované pohybové vazby nejsou vizuálně příliš zapamatovatelné, vztah a emoce mezi dvojicí působí do značné míry odosobněně, jejich gesta pak spíše odtažitě až chladně.

Timeless: Separate Knots
Zdroj: Národní divadlo Praha

V prostoru, jako je Národní divadlo, se ale zákonitě vytrácí jakákoliv intimita. Choreografie by možná lépe slušela menšímu jevišti, kde by měli diváci tanečníky takřka na dosah ruky, a díky tomu by byl jejich prožitek o mnoho kontaktnější. Hudebně krásné jsou v každém případě části Chopinovy klavírní sonáty, které přímo na scéně živě provádí Martin Levický.

Závěr byl věnován dalšímu dílu ze zlatého fondu baletního odkazu: Svěcení jara choreografa Glena Tetleyho. Od prvního inscenování v původní choreografii Vaclava Nižinského, které publikum v roce 1913 vypískalo, je uvádění bouřlivé Stravinského skladby na světových scénách spjato s výjimečnými tvůrčími osobnostmi. Tetley vytvořil svou verzi, která v sobě mísí klasickou a moderní frazeologii, pro Bavorský státní balet v roce 1974.

Tématem Svěcení jara je rituál a obětní vražda. Hlavní postavou je Vyvolený (Ondřej Vinklát). Ten je ztělesněním lidské viny, bolesti a utrpení. Umírá, aby se s příchodem jara znovu zrodil coby symbol naděje a příslibu nového života. Ústředním párem, který v dramatickém baletu zastává role Matky a Otce, byli na premiéře Nikola Márová a Michal Štípa.

Timeless: Svěcení jara
Zdroj: Národní divadlo Praha

Inscenací prochází strhující, výbušná energie, která se žene vpřed v nezastavitelném tempu. Napětí na jevišti roste s každým tónem skladby. Svěcení jara je pro interprety výzvou, při které občas sáhnou až na dno svých sil. Jejich party jsou velmi tělesné, fyzicky náročné, choreografie je plná divokých, instinktivních pohybů, kontrakcí, gest, těžkých zvedaček. Tanečníci se vrhli do nelehké interpretace s velkým nasazením a vervou… a obstáli.

Byť prostřední dílo v dramaturgii večera zapadlo, dva skvosty světové choreografie, to už je dost dobrý důvod pro návštěvu nového představení. Balet Národního divadla zahájil sezonu důstojně a rozšířil svůj repertoár o večer, který stojí za to vidět.