Vyšší Brod - Etická hranice mezi tím, co se má, a tím, co se nemá vystavovat, je velmi tenká, upozornil ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma v souvislosti s vystavením soch z Hitlerovy soukromé sbírky. Na česko-rakouské Zemské výstavě si je mohli návštěvníci prohlédnout jen několik hodin, kvůli nečekaně negativním reakcím je Alšova jihočeská galerie musela stáhnout.
Vystavit, či nevystavit Hitlerovy sochy aneb Mohou díla za majitele?
Trojice plastik - Rozsévač Williho Knappa, Afrodité od Wilhelma Wandschneidera a socha Hermana Zettlitzera Veslař - už dříve stály v parku zámku Hluboká nad Vltavou. Dostaly se sem v 60. letech z Vyšebrodského kláštera, kde Hitler za války shromažďoval cenné umělecké sbírky. Trojici zmíněných soch od jejich autorů odkoupil. Vyplatil za ně 8 000, 6 600 a 12 000 říšských marek. Měly se stát součástí velkolepé sbírky děl v rakouském Linci, proměněném na hlavní město kultury.
Poté, co původ soch v hlubockém parku odhalil český publicista Jiří Kuchař ve spolupráci s badatelem Lubomírem Mazuchou, je Jihočeská galerie raději ukryla. Obávala se jejich poškození. Nyní se sochy na veřejnost i do Vyššího Brodu vrátily, ve venkovních prostorech kláštera měly být vystaveny do 3. listopadu. Po 48 hodinách ale putovaly opět do depozitáře, návštěvníci proti jejich vystavení ostře protestovali.
„Jejich reakce jsou pro mě pochopitelné. Na druhou stranu bych si chtěl položit otázku, jestli ta díla byla vyrobena přímo pro někoho z nacistických diktátorů a jestli byla používána v kontextu ideologické propagandy,“ domnívá se Petr Nedoma, že by se lidé měli pokusit rozlišovat mezi díly ze soukromé sbírky, která svědčí víc o vkusu než názoru jejich majitele, a díly vytvořenými za účelem propagace režimu.
Rozhovor s Petrem Nedomou (zdroj: ČT24)
Etická otázka, co se má a co nemá vystavovat, je podle Nedomy stejně důležitá jako citlivá. Vnímání toho, která díla leží za touto hranicí, se navíc mění s odstupem. „Napoleon byl rozhodně jistým typem diktátora. Díla, která zanechal, byla vytvořena na jeho přímou objednávku. V současné době to tak nevnímáme, díváme se na ně v Louvru a nemáme s tím žádný problém. Ostatně i díla vytvářená v antice byla mnohdy jednoznačnou propagandou toho kterého vládce. Ale otázka nacismu je pořád velice citlivá, velice blízká, doposud jsme se s ní nevyrovnali, proto je třeba velmi pečlivě rozlišovat, co bylo pouze zneužito a co bylo vytvořeno jako prostředek propagandy režimu,“ nabádá Nedoma.
Připomněl, že Galerie Rudolfinum, jejímž je ředitelem, uspořádala v polovině 90. let velkou výstavu stalinského umění. I tehdy si rozporuplnost děl uvědomoval. „Poznání těchto jevů je důležité,“ říká o umění spojeném, ať už jakýmkoli způsobem, s totalitními režimy 20. století. „Ale na druhou stranu se může vyskytnou zcela oprávněný odsudek, že jejich vystavením pořadatel zamýšlel nikoli studium daného problému, ale že tím chtěl třeba něco oslavovat.“