Na podzim uplyne půlstoletí od vzniku jedné z předních tuzemských experimentálních scén v Brně. Divadlo Husa na provázku vstupuje do padesáté sezony, v které scénu po dvanácti letech opustí na nátlak zaměstnanců umělecký šéf Vladimír Morávek. Konce patří k řádu věcí, říká v následujícím rozhovoru.
Husa na provázku je uvázaná už 50 let. Z lásky, říká Vladimír Morávek
Rozhovor s Vladimírem Morávkem: Konce patří k řádu věcí (zdroj: ČT24)
V pátek 1. září od 20:00 odvysílá ČT art v přímém přenosu inscenaci Lásky jedné plavovlásky – plavovlásky jedné lásky, která vznikla úpravou Formanova filmu. Od 14. září pak Art Huse na provázku věnuje desetidílný dokumentární cyklus o historii i přítomnosti této brněnské scény.
Lásky jedné plavovlásky – plavovlásky jedné lásky
Čím si podle vás Divadlo Husa na provázku vysloužilo svoji pověst jedné z nejvýznamnějších tuzemských scén?
Tím, že lidé v tomhle divadle berou vážně slovo láska.
Lásku k čemu? K divadlu?
K tomu, že se rozhodnete strávit život tím, že večer přijdete a pro těch dvě stě lidí, co v tom sále jsou, vyslovujete příběhy – a oni trochu zmatení, trochu popletení blbýma klipama, trochu znejistění tím, že jim manželka řekla, že selhali, se dívají na ty příběhy, kde se nakonec někdo obětuje, někdo zachrání, Václav Havel napíše hru o tom, jak někdo odchází, a jediné co zůstane, jsou ptáci, co na nebi táhnou…
Takže divadlo hraje pořád dokola o naději, oběti, odpuštění, velkoleposti. Proto lidstvo vynalezlo divadlo. A mluvit o těchhle věcech ze sklepa, tzn. z nejposlednějšího místa směrem k těm nejdůležitějším věcem, to je zadání pro lásku. Taková parta výrostků mluví o tom, o čem se tatínkové s maminkami stydí mluvit, a ono to imponuje, rozesmívá a běží vám po zádech mráz. To je logika divadla Na provázku.
Provázek vstupuje do padesáté sezony. Kdybyste se měl ohlédnout za těmi předchozími, které období bylo pro divadlo zásadní?
Pokaždé znovu a znovu. Když láska přišla a řekla, že celý Zelný trh bude divadlem. Když si Peter Scherhaufer řekl, že zahraje celé dílo Williama Shakespeara, že zahraje Komenského Labyrint světa, aby se v tom poznala celá populace.
Balada pro banditu (Divadlo Husa na provázku, nastudování z roku 2005)
My když jsme přišli s Dostojevským, hrkli jsme, že slovo „bůh“ se málo vyslovuje, a pak jsme dvanáct hodin denně hráli pomocí fascinujících výkonů nejlepších českých herců; Petr Jeništa, Jiří Vyorálek, Honza Budař, Eva Vrbková tam stáli a brečeli kvůli těm dvěma stům osmnáctiletých studentů, co v hledišti fascinovaně zírali na to, že tady je něco důležitého, co je třeba přijmout do svého srdce. Když jsme dělali projekt Smějící se bestie, poctu divadlu Semafor, Osvobozenému divadlu, ale také formaci Ztohoven.
Když Pitínský režíroval Švejka, když jsme napsali dopis panu Milanu Kunderovi, že se nám zdá, že ještě národ musí stihnout říct: Klobouk dolů, Mistře. To byly takové okamžiky… Ale i teď, když za měsíc hrajeme posledních sedm představení Balady pro banditu, fronty na vstupenky se stojí už teď a všichni tam chtějí být, až Jan Zadražil zazpívá naposled „ani tak nehoří svíčka farářovi, jako se bělají mojí milé nohy“.
Balada pro banditu, jedno z nejúspěšnějších představení, má letos derniéru. Proč končí?
Protože to je v řádu věcí. Musíme všichni nakonec s největší možnou arogancí říct: bylo to krásné, děkuji – a někam jinam.
Souvisí to i s vaším odchodem z Provázku, který opouštíte na konci roku? Baladu pro banditu jste dělal jako jednu z prvních inscenací, když jste do divadla nastupoval jako umělecký šéf.
Některé věci si prostě berete s sebou. A když si to nebudeš moct vzít s sebou, tak to rozbij kladivem, říkal mi sochař Michal Gabriel.
Takže rozbijete, co tu po vás zůstalo, aby Provázek mohl začít úplně nanovo?
To bych byl pitomec. Jenom ty nejdražší věci. Jenom to zrcadlo, v kterém se zhlížela má nejmilovanější. A všechna ta bankovní konta, ten nábytek, všechny ty peřiny, ty obrazy zůstanou na svém místě.
Počátky divadla se počítají od podzimu roku 1967, kdy se dala dohromady skupina mladých umělců kolem dramaturga Bořivoje Srby, aby na nové scéně realizovala své názory na podobu divadla. Do názvu si uskupení vypůjčilo knihu libret brněnského spisovatele Jiřího Mahena. Její předmluva se stala i mottem souboru: „Vzal člověk husu a uvázal ji na provaz. Vykročila husa a vzala člověka na procházku. Pojď!“ Divadlo témata hledalo především v původně nedramatických textech. Prvním představením byla montáž Panta Rei aneb Dějiny národa českého v kostce podle Milana Uhdeho. Velkou oblibu získal „Provázek“ především v 70. a 80. letech. Spojen je se jmény režisérů Zdeňka Pospíšila a Petera Scherhaufera, skladatele Miloše Štědroně, z herců pak v obecném povědomí nejvíce s Bolkem Polívkou a Miroslavem Donutilem. K nejúspěšnějším (a nejznámějším) inscenacím pak patří Šašek a královna, Balada pro banditu anebo Babička.
Divadlo Husa na provázku