Hostitel(ka)- Když jsou dvě holky v jednom těle, nevrzne si ani jedna

Na Zemi vládne mír. Zmizel tu hlad i násilí a příroda se uzdravila. Všichni jsou milí, čestní a laskaví. Náš svět nebyl nikdy tak dokonalý - až na to, že už to není náš svět! Neboť lidstvo bylo napadeno mimozemskou rasou, která se zabydlela téměř ve všech lidských tělech. Tihle průhlední, protoplazmičtí emzáci takhle již zmákli invazi na dvanácti planetách a teď si vybrali tuhle modrou. Zbylo na ní už jen pár čistých a neinfikovaných lidí – a ti jsou na útěku…

Tak jako dívka Melanie, kterou tihle galaktičtí vymývači mozků nakonec stejně dostali a vložili do jejího (slušně vyvinutého těla) duši Poutnice alias Wandy, jejímž úkolem bylo vytáhnout z původní Melanie místo, kde se ukrývá zbytek nekontaminovaných, kterým se emzácké (byť vesměs ušlechtilé) duše eklují a vystačí si se svými vlastními, lidsky nedokonalými. V zásadě není jasné, proč tohle ufoni dělají, neboť obsazené světy (alespoň jak tvrdí – ale věřte jim) brutálně nemění, ale citlivě vylepšují, což v tomto pragmatickém světě nedává žádný pořádný smysl. Ale logika a smysl je to poslední, z čeho by si tenhle Hostitel dělal vrásky.

Neviditelní vetřelci, mající podobu chvějivé, gelové slizoviny, pronikají skrze malý řez na krku hladce do lidských těl a stávají se pány lidských životů. A jejich Hledači horečně pátrají po posledních neinfikovaných, kterým je třeba udělat stejnou díru do hlavy jako ostatním. Jenomže Melanie je tvrdá holka, která se jen tak nepoloží, a i když v sobě má duši Wandy, nechce se vzdát i své vlastní. A tak se tyhle dvě bytosti v jednom těle, kde je jim docela těsno, snaží nějak srovnat, což přináší řadu problémů třeba v oblasti sexuálního života, který se tu z těchto důvodů a také proto, aby na tohle mohla adolescentní cílovka do kina (kromě pár mokrých „francouzáků“) prakticky nevede, což je škoda, protože minimální základní sestava, která je tu pro tyto účely ve hře, je švédská trojka.

Galaktické duše, ukolébané pocitem, jak dobře již mají své invaze zmáknuté, nepochopili, že když zaberou tělo, musí se vyrovnat i s jeho city, které, jak se v případě dvojjediné Melanie (jež jich má hafo) brzo ukáže, mohou mít na emzáckou gelovinu neblahý vliv a zmutovat ji k obrazu lidskému. A to je pro vetřelce smrtelný proces, v němž vzniká přeběhlík. Tato charakterní a romantická linie naskočí ve chvíli, kdy se Melanie prodychtí pouští až k podzemnímu doupěti strejdy Jebediaha (jemuž se v soukromí naštěstí říká Jeb a nikoli Jebal, což by se pletlo s úplně jiným filmem). A tady, v malé komunitě skutečných lidí, které nemají Dušemi vygumované zornice, se Melanie a Wanda začínají sbližovat, což má kromě spirituálního rozměru i dimenzi praktickou, protože je jim jasné, že když se nedohodnou, tak si tělo, které společně obývají, jen tak nevrzne. A žít v těle, které nemůžeš používat, je možná spirituálně zajímavé, ale fyziologicky plonkové. Je tu ale ještě možnost, že tahle prozřevší Duše, po tisíci letech vegetu v mnoha různých životech, konečně najde odvahu a důvod zemřít…

Nu což, je to blbá ptákovina, jejíž ulepeně romantická, příběhová linka o holce, co by ráda, mezi dvěma, co by jí s tím rádi pomohli, vám možná bude připomínat něco, co už jste nedávno zažili, s úlevou zjistili, že to skončilo a rádi na to zapomenuli. Ano, jakoby se na okamžik zjevil hrozivý přízrak v nové podobě vzkříšeného Twilightu, který děvčátka ze základky již oplakala. Aby jim nebylo dlouho smutno, sedla jeho autorka a bagr dívčích srdíček v jedné osobě Stephenie Meyerová znovu k psacímu stolu, kde dala dohromady nový, tentokrát sci-fi romantický slepenec Hostitel, který zlověstně proponuje do tří pokračování a na jehož ekranizaci (která byla téměř povinností) se podílela i jako producentka. Možná proto, aby nikoho nenapadlo něco moc vylepšovat nebo kecat do neuvěřitelných (ve smyslu kdo neuslyší, neuvěří) dialogů, typu:

Ona: „Možná jsme poslední muž a žena na planetě.“
On: „Nemusíš to dělat.“
Ona: „Ale já chci! A nechci, abys přestával. Spi se mnou!“
On: „Máme čas.“
Ona: „To nemůžeš vědět! Co když nás chytí? Máme jen tuhle chvíli…“

Kdo právě vyblinkal ranního loupáka, ať nečte dál a na Hostitele zapomene, ten, koho to sebralo tak, že p(r)omočil papírový kapesník, by měl utíkat do kina a koupit si lístek do první řady. Jak už jsem řekl, kromě několika zaklesnutých líbaček tu v tomto ohledu sice není nic k vidění, zato se o tom takhle dementně plká. Ostatně vzpomeňte si, kolik toho musela prokecat Bela s upíry a vlkodlaky, než došlo na věc, na niž teenageři celého světa tak dlouho netrpělivě čekali.

A tak se zdá, že podle stejného (či hodně podobného) mustru se tu ušil pomalý a utahaný recyklovaný mutant. Meyerová buď nechce riskovat zbytečnými experimenty, nebo fakt nic jiného než tenhle stupidní, ale v jistém kontextu vcelku fungující prefabrikát neumí (řekl bych že za bé je pravda). Co je platné, že Saoirse Ronanová je lepší herečka než Kristen Stewartová, když jim stejná autorka předepisuje více méně stejně vypečené pakárny. Max Irons a Jake Abel, kteří by oba rádi hodovali na stejném těle, byť každý na jiné polovině (čímž nemyslím necking a petting), hrají chlapíky procházející monotónně dějem se střídavě zasmušilým a zarputilým výrazem a evidentním očekáváním, zda si jich holčičí část publika dostatečně intenzivně všimne, a tak si nejvýraznější mužský part bez větší námahy usápl charismatický šéf podzemní lidské komunity William Hurt. Ostatní tak nějak splývají s pouští, včetně Diane Krugerové, jejíž bílý kostým hodně vypovídá o její anatomii, ale ona sama neřekne prakticky nic o svém (ne)herectví.

Na Hostiteli mi nejvíce vadí výplach, který servíruje v základním příběhu nepřítel normálního teenagerovského dospívání Stephenie Meyerová. S tímhle neudělal nic převratného (i když jsem tak trochu čekal, že možná udělá) ani režisér Gattacy a Obchodníka se smrtí Andrew Niccol – a nemohu se ubránit vtíravému pocitu, že se o to vlastně ani moc nesnažil, protože cítil, že to vlastně nejde, že je tu všechno od začátku špatně.

Jediná dobrá zpráva, která mě v tuhle chvíli napadá je, že i když to dlouho vypadalo, že Jared a Ian budou žít na hromádce s jednou rozpolcenou buchtou (která nedá ani jednomu), nakonec bude mít přece jen každý svoji vlastní holku. Láska (kurňa) zase zvítězila! Kdo by to byl čekal?

THE HOST - USA 2013, 125 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Andrew Niccol. Scénář: Stephenie Meyerová, Andrew Niccol. Kamera: Roberto Schaefer. Hrají: Saoirse Ronanová (Melanie/Wanda), Max Irons (Jared Howe), William Hurt (Jeb), Diane Krugerová (Hledač), Jake Abel (Ian O'Shea), Frances Fischerová (Maggie), Chandler Canterbury (Jamie). V kinech od 28. března 2013

Vydáno pod