Recenze: Dozrát v muže podle Rotha může být skutečné peklo

Z díla amerického spisovatele Philipa Rotha (*1933) známe v češtině již téměř kompletní literární dílo. Navzdory čtyřem anglickým vydáním přichází jeden z jeho stěžejních opusů – Žít jako muž – na český knižní trh až nyní. Setkání je to obtížné, vyčerpávající, přesto v mnoha ohledech zásadní. A nemusí být pouze pro rothology.

Philip Roth
Zdroj: ČTK/AP Autor: Richard Drew

Řekněme to hned na úvod: pro toho, kdo Philipa Rotha, jednoho z největších současných amerických spisovatelů, nikdy nečetl, nebude snadné začít právě touto knihou. I když jde o dílo, které potěší, strhne, snad i místy rozechvěje. Jistě, může také naštvat, protože spisovatel Roth se nečte vždy snadno, zejména těm, kteří byli vychováni v sexuální pruderii.

Román, složený ze dvou částí: Užitečné fikce (rozdělené do Rozverného mládí a Fikce s katastrofou) a Mého skutečného příběhu (ve čtyřech kapitolách), vydal autor poprvé v roce 1970. Jedná se o první dílo, v němž vystupuje postava Nathana Zuckermana, Rothovo patrně nejznámější alter ego. Navíc se tu zjevuje Zuckerman v roli alter ega. 

Fikce je pravdivější než skutečnost

Ačkoliv nakladatelství neprodává knihu jako literárněvědný esej, nýbrž trochu návodně jako „román o manželství“ – je právě zápas mezi realitou a fikcí jedním z esenciálních témat této a obecně i celé Rothovy tvorby. Kdyby tomu tak nebylo, mohl si spisovatel ušetřit to poněkud složité dělení, které ale v době svého vzniku muselo patrně dráždit více než dnes.

Vypravěčem je nejprve již zmíněný Zuckerman, mladý ambiciózní spisovatel, jenž uvázl v tenatech manželství, a ve druhé části spisovatel Peter Tarnopol, který uvádí Zuckermanův výklad na pravou (stále ovšem fiktivní) míru. Napětí mezi oběma vypravěči je silné – realita fikce, jak ji nabízí Tarnopol, ale nakonec zvítězí nad juvenilním cvičením Zuckermana.

Módní vlna autofikce se zdá dávat Rothovi za pravdu, že realita je sice nepřekonatelná, ale pouze fikce jí může nabídnout ten správný rozměr. Přesto ale stále dost čtenářů pátrá, co je pravdivého, rozuměj skutečného, na Rothově vyprávění, a zda není titul sám o sobě zprávou mnohem více o Rothovi než o výše zmíněných literárních autorských maskách. Sám autor cítil také potřebu se s tím vyrovnat v Reading Myself and Others (1975) a především v rovněž nepřeložené faktografické knize The Facts: A Novelist's Autobiography (1988).

Milenci jsou často vrazi

Jádrem příběhu knihy je zrání mladého spisovatele. Nejsilnějšího výrazu doznává, soudím, v popisu přelomu padesátých a šedesátých let minulého století, kdy je Amerika zmítaná nejen proměnou mravů, ale i politického kontextu. Velké dějiny – jakkoliv se autor zabývá úporně vztahem svých vypravěčů k narušené ženě, již Zuckerman i Tornopol pojmou za manželku – vstupují na scénu, i když nazapřenou. Ten okamžik je nejsilnější – a otevírá závěrečných sto stran, v nichž Philip Roth dosahuje skutečného literárního mistrovství. Strhující, nervy drásající závěr, protkaný vybroušenými sarkastickými dialogy, je odměnou za místy repetitivní obsese, s nimiž se hlavní zdvojená postava v průběhu času a vyprávění potýká.

Potěší, že v knize triumfuje nezkrotné autorské ego, nebýt ale pudového id, byla by to místy nuda: i přes snahy po nalezení superega s pomocí ironického psychoanalytika Spielvogela (nepřehlédnutelná postava, kterou najdeme již i v Portnoyově komplexu). Vyzrát z mimina v puberťáka až k muži, neřkuli k muži zralému, činilo patrně i samotnému autorovi skutečně nezlomné úsílí. Každý muž ví, že se v něm i k stáří pořád schovává tak trochu stále vyjukaný chlapec. K tomu nepotřebuje žádného psychoanalytika.

Kniha Žít jako muž je i dnes významnou lekcí pro pochopení vášnivých partnerských vztahů, kde oddaní milenci jsou často také krutí vrazi, i když se vydávají za ohleduplné a láskou prodchnuté jedince. Třeba je za tím výhružně falická matka nebo nějaký ten temně vytěsňovaný incest. Dnes se dá tato téměř padesát let stará kniha číst různě: jako další Rothova rukověť sexuálního zrání, jako zpráva o vývoji jedince i celé americké společnosti, ale také jako těžký pokus o vymanění, o emancipaci z identity „zachráněného“ židovského dítěte, jež mělo to štěstí, že se nenarodilo v Evropě.

Peklo partnerských vztahů je nakonec pouze naším peklem, dobrovolnou kletbou, dlouhým očistcem, z něhož se nemusíme nikdy dostat. Na jeho konci může být osvobození, ale i fatální konec.

Philip Roth: Žít jako muž (My Life as a Man). V překladu Jiřího Hanuše vydalo nakladatelství Mladá fronta, Praha 2017.