Recenze: Kaurismäki ukazuje Druhou stranu naděje outsiderů a utečenců

Mlčenliví outsideři z periférie se tiše a bezvýchodně, ale zároveň důstojně a nezlomeně potácejí na pokraji životního krachu. Ošoupané, hořké figury s velkým srdcem rytířů a naivní duší dítěte, s věčně čadícím vajglem a humorem suchým jako kus starého chleba vytaženého z popelnice. Oldschoolově laděný svět, ozvučený retro soundtrackem a zalidněný bizarními postavami, které si prostě musejí pomáhat, aby přežily další den. To je tragikomicky a minimalisticky stylizovaný svět, který nenatočí nikdo poetičtěji, pravdivěji a laskavěji než finský samorost Aki Kaurismäki. Film Druhá strana naděje to znovu dokázal!

Hromada uhelného mouru v podpalubí nákladní lodi se pohnula a vzápětí se z ní vyloupla silueta černého pasažéra Khaleda, který na svém útěku z válkou devastovaného syrského Aleppa právě dorazil do Finska. Až ze sebe v nádražních sprchách smyje černou špínu, půjde požádat o azyl, protože slyšel, že tohle je země dobrých lidí, země, kde se neválčí, a také země, kterou by mohl milovat, kdyby mu dala šanci na nový domov.

Obchodní cestující s košilemi Waldemar Wikström toho dne, kdy se rozhodl změnit běh svého monotónního života, nepromluvil ani slovo (což je pro Kaurismäkiho postavy příznačné neboť životní situace se mají prožívat a nikoli okecávat). Mlčky a s pečlivostí člověka, který to v tomhle bytě dělá naposled, si uvázal kravatu, oblékl sako, zavřel kufr, před svoji ženu položil vedle její kámošky flašky klíče a prstýnek - a zavřel dveře za svým dosavadním životem. Až prodá zásobu svých košil, riskne to v černé partii stud pokeru bez horního limitu, ze které odejde buď totálně oškubaný, nebo s balíkem, za který si může koupit „zaručeně“ prosperující putyku Zlatý půllitr s vyšeptalým personálem a pofiderní šancí na nový život.

Video Události v kultuře
video

Reportáž: Druhá strana naděje v kinech

Dva nesouvisející příběhy, které se zpočátku odvíjí ve dvou paralelních rovinách, rafinovaně propojených spíše jen tušeným (než explicitně deklarovaným) společným leitmotivem, kterým je v případě Khaleda i Wikströma touha najít místo pro nový začátek. Tihle dva se musejí setkat a není překvapivé, že k tomu dojde pod taktovkou scenáristy a režiséra Kaurismäkiho mezi popelnicemi na dvorku bizarní hospody, kam můžete zajít leda tak na pivo a sledí karbanátky nebo konzervu sardinek.

Tahle země není pro smutný!

Vrací je totiž zpět jako první. A tak je třeba se tlemit, i když ti zrovna není do smíchu. Když už se Kaurismäki rozhodne pro dialog, dává smysl, nadhled i mrazivý existenciální kontext. Nežádoucí a „neviditelní“ si vyměňují imigrantské zkušenosti, a vám je jasné, na čí straně Aki (který si z letošního Berlinale odnesl Stříbrného medvěda za nejlepší režii) otevřeně stojí. Svoji tendenčnost poctivě přiznává, stejně jako sympatie k migrační politice Angely Merkelové, ale i angažovaný a účelově idealizující Kaurismäki je filmařsky nezaměnitelný a stylově svůj. Ostatně utečenecké téma reflektoval i v nedávném melodramatu Le Havre.

Tradičně mu v portrétování solidárních loserů a při dolování optimismu z jejich bezútěšných životů pomáhají civilní herecké výkony, jimž dominují dva ústřední protagonisté. Původem syrský herec Sherwan Haji s přehledem a jistotou absolvuje svůj celovečerní debut a zvládá i dlouhé vyprávěcí monology v jednom záběru, které scénář předepsal jeho modelově čistému a charakternímu Khaledovi.

Přiznávám, že o něco bližší, protože realističtější, mi byla druhá ústřední postava robustního Wikströma, který se rozhodl změnit svůj život, neboť cítí, že tohle je poslední šance, kdy to má ještě smysl, ztělesněná Kaurismäkiho charismatickým hercem Sakari Kuosmanenem. Ve chvíli, kdy se jejich osudy protnou, prolne se zároveň drama s komedií, smutek s radostí, pragmatismus s idealismem a život se živořením.

Všeobjímající humanismus made in Kaurismäki vrcholí a přestože cítíte, že Mistr s ním prodává i účelovou agitku, nějak to nevadí, stejně jako nepokryté směřování ke smířlivému, idealistickému a ve skutečném životě nereálnému happy endu. Takhle to chodí v Akiho světě, a proto tenhle svět máme rádi, neboť v něm dokáže být i sociálně kritické drama zábavné, laskavé a příjemně nostalgické.

Druhá strana naděje je dospělý film, který ví, co říká a říká to tak, aby mu bylo nasloucháno. Po šesti letech vstoupil Aki Kaurismäki v top formě opět na scénu, a vy byste si to neměli nechat ujít! Jako bonus se navíc dozvíte, kam v Helsinkách zajít na opravdové finské sushi.