Recenze: Otec je nejistý

V knize nazvané Soumrak otců sleduje italský psychoanalytik Luigi Zoja (*1943) dějinné proměny otcovství, té ryze mužské kompetence, od antiky až po současnost. Když se nakonec přiblíží dnešku, komentuje slavnou Saudkovu fotku Otec a dítě. Dává ji do protikladu rodinných fotografií pořízených o desítky let dříve.

Jan Saudek: Otec a dítě
Zdroj: Stránky Jana Saudka Autor: Jan Saudek

Otec, pater familias, na nich obyčejně představuje střed obrazu a úhelný kámen rodiny. Zoja dovozuje, že na Saudkově fotce bylo „tělo otce redukováno na věc“, a všímá si, že na podobných fotkách bývají prsa mužů většinou neochlupená. Psychoanalyticky usuzuje, že jde ze strany fotografa o potlačenou „závist prsu“.

Hlavně však Saudkova fotka pro Zoju představuje otázku: Když se rozhodneme vidět otce jako bytost intimní a nahou, tedy zbavenou šatu, jež mu oblékla společnost, metafyzika a historie, takový otec konečně přestane svého syna děsit – ale nepřijde tím syn o otce?

Co dělá otce otcem

Zojovi samozřejmě nejde o to, přivolávat obraz patriarchy jako recept na chaos dneška, není obhájcem konzervativní revoluce. Zojův argument je daleko zajímavější. Hledá, v čem otcovství spočívá, přičemž hlavním zdrojem archetypů otcovství jako mužské zralosti jsou pro něj řecké mýty; od zdrženlivého a trpělivého Odyssea se lze učit dospělosti, ale i děsivým aspektům a složitosti otcovství.

UKÁZKA z knihy Soumrak otců (zdroj: Prostor) 128.83 KB

Otcem se muž stává vlastním rozhodnutím, jde o kulturní statek a v dějinách proměnlivý fenomén. Materiálně se matka vždy dokázala o dítě starat lépe, dokládá Zoja (konečně, latinské mater pro matku a materia pro hmotu mají stejný slovní základ). Zároveň s čistě materialistickým pojetím člověka, které ovládá soudobou racionalitu, ostře polemizuje. Ne jen chlebem živ je člověk, otec je skutečně tím, kdo je zodpovědný a kdo se stará, ale zároveň tím, tvrdí Zoja, kdo dává dítěti do života požehnání, nikoliv nutně v náboženském, ale v symbolickém smyslu.

Otec chybí, matka také

Proto vede Zoja polemiku, byť v kontextu knihy spíše okrajovou, s fantazií, kterou představuje Saudkova fotka s nemluvnětem v otcovské náruči, neboť je pro něj jako reprezentace otce nevěrohodná. „Otec ze starých podobizen byl součástí rodiny, sociální třídy, profesní skupiny a kolektivního světa. Musel se rozhodovat, to jest působit i zlo, nejen dobro. Musel jednat ve světě, čili ušpinit si ruce,“ přibližuje Zoja.

Rodina na historické fotografii (1916)
Zdroj: Wikimedia Commons/H. Allison & Co. Photographers

Nejde o staromilství – když tvrdí, že žijeme v době soumraku otcovství, nemyslí tím, že nám chybí autoritářský a panovačný, destruktivní a násilný šovinista, otec sketa, násoska a sukničkář. Otcem myslí postavu, která je silná směrem do světa a mírná ke své rodině, postavu žehnající, trpělivou a pokornou.

Široké téma v jediné knize budí nutně polemiku; když Zoja popisuje ženy, které se věnují kariéře a mají ještě ostřejší lokty než jejich mužské protějšky, pomíjí, že v ideálním případě se žena nevěnuje naplno své profesi kvůli penězům nebo ambicím, ale hlavně proto, aby mohla být sama sebou, pracovala na sobě, uplatnila své vzdělání a talent. Zoja se soustředí výhradně na vztah otce a dítěte, jako kdyby otcův postoj k matce dítěte nebyl pro potomka rovněž určující.

Výstraha a naděje

Soumrak otců je práce s obsáhlými poznámkami, ovšem psaná obecně srozumitelným jazykem, čímž u nás navazuje například na úvahy o maskulinitě v knize Železný Jan (1990) amerického spisovatele Roberta Blye, zakladatele moderního mužského hnutí, v němž se muži snaží najít sami sebe v odkazu mýtů a rituálů.

Název knihy Soumrak otců budí představu, že Zoja patří k alarmistům, tedy k mužům, kteří přibližující se horizont svého osobního příběhu vykládají jako konečnou epochu hned celé západní civilizace. Zoja je k otcovství, jak je chápe soudobá společnost, skutečně kritický, právě proto nabízí plnější archetyp otce. Jako každý mýtus i ten o otci v sobě přitom nese výstrahu a naději. Nejstrašnější zločin dnešní doby páchá podle Zoji muž, který se nestane otcem dítěte, jež zplodil, protože ztráta otce má ničivé následky pro dítě i následující generace.

Naději pak Zojův mýtus o otci dává tam, kde otec prvně zvedne svého narozeného potomka vzhůru, nikoliv jako matka otočeného k sobě, do své ochraňující náruče, ale směrem ven, do světa, kdy symbolicky vyjádří své rozhodnutí dítěti představit svět, doprovázet je v tomto světě a udělat vše pro to, aby vyrostlo. Nemylme se, takový otec zůstane i přesto pro dítě bytostí nepochopitelnou a zajisté děsivou. Prokletí nepřítomného otce, otce ztraceného v soumraku, je ale v takovou chvíli zlomeno.

Luigi Zoja: Soumrak otců; Archetyp otce a dějiny otcovství. Prostor. Praha, 2017