Věci, města, lidé, co tohle vše dohromady znamená a jak to spolu funguje, objektivní svět jako východisko ke světu subjektivnímu, viděnému okem a možnostmi optiky fotoaparátu a především okem toho, kdo nakonec zmáčkne spoušť, aby tento jeden okamžik v plynutí času zachytil. Obrazy lidského času, proměn měst, příběhů věcí a podivuhodných situací, které po způsobu Dalího vyskočí odněkud z mysli, to jsou fotografické obrazy, pábení, jak jej předkládá Eva Fuková na stejnojmenné výstavě v pražské galerii Leica.
Supreme level. Kapesní retrospektiva fotografky Evy Fukové
Průřezová a retrospektivní výstava celoživotního díla Evy Fukové (*1927) je výstavou potvrzující její zcela jedinečné místo v dějinách fotografie i mezi výjimečnými uměleckými osobnostmi 20. století. První a poslední snímek (Saša, 1945, a Bramborová rodina, 2004) z kolekce 50 fotografií, 12 prací dvou cyklů (Andělé ze 17. století, Louvre, 80. léta) a dvou samostatných obrazů dělí 60 let. A je to plynulé kontinuální vyprávění jednoho velkého talentu.
Těžištěm výstavy jsou především dva časové a tématické okruhy: snímky z Československa z let 1951 až 1964 a cyklus fotografií z New Yorku z let 70. a 80. Pro dnešní generaci třicátníků jsou fotografie z tehdejšího Československa stejně výjimečné a do určité míry stejně exotické jako ty z New Yorku. Pokud se v komentářích katalogů zmiňuje, že Eva Fuková se po emigraci do Ameriky v podstatě už nedokázala trvale vrátit do Čech, protože jí tu scházela svoboda a ona nemohla tvořit, v obou zmíněných cyklech se to projevuje zúžením nebo rozšířením záběru. Ve snímcích z komunistického Československa se koncentruje především na subjekt, jedince či věci jako civilní zátiší, jejichž širší sociální výpověď a společenské souvislosti přesto cítíme v jejich depresivní zuboženosti, i když není vyslovena přímo.
GALERIE
Eva Fuková: Černé reflektory, 1954 autor: Marie Kohoutová, zdroj: Leica Gallery
Snímky New Yorku 70. a 80. let si naopak se souvislostmi veřejného prostoru svobodně pohrávají: humorně komponované koláže veřejných úředních cedulí zakazujících všechno možné (Ne, 1979), zneklidňující Stíny nad Městem (1964) či Obzor z helikoptéry (1964) - takové snímky by v komunistickém Československu zřejmě nemohly vzniknout. Způsob, jakým například ztvárnila dopravu, reklamní poutače, vnitřní i vnější architekturu toho podivuhodného města, jakým je New York a jeho obyvatelé, předběhl svou dobu o několik desetiletí. Tvůrci reklamní fotografie nebo užité grafiky se k vizuálnímu stylu, jaký už tehdy vypracovala Eva Fuková, přiblížili za pomoci nejmodernější techniky až o dvacet pětadvacet let později. Skoro se chce vyslovit kacířskou myšlenku, že umělec by měl z totalitního státu emigrovat povinně, protože jen svobodné prostředí umožní skutečný rozvoj jeho talentu, kterému je on sám zodpovědný nejvíc. Umění Evy Fukové by se zřejmě rozvinulo stejnou silou i v totalitním režimu, jen by bylo jiné a její nadání by hledalo vlastní cesty, kudy ven. A hlavně, když to řeknu sobecky, - my, kteří milujeme New York, bychom přišli o její verzi „jejího města.“
Eva Fuková: Pábení / Kapesní retrospektiva, 15.2.-14.4.2013, Leica Gallery
I když se návštěvník nejprve nechá unést onou černobílou magií, která se na něj z fotografií Evy Fukové hrne, nenapodobitelnou atmosférou „zlatých 60.“, které se nikdy nevrátí, krásou designu automobilových veteránů, módou a švihem, který tato doba měla, oba její cykly nejsou retro - retro inspirující, vždy vděčné, ale zároveň i vybízející k vykrádání značky, která vždycky zabere. To, co dnes nazýváme retro, nastalo až potom, jako derivát, pouhá odvozenina originální, krystalicky čisté, umělecky silné a tvůrčí výpovědi výjimečných osobností a elegantního světa prací jako jsou fotografie Evy Fukové a jejích současníků.
Třetí kolekcí, kterou tato výstava představuje, jsou vybrané fotografie z let 1952 – 2004 bez určení místa, kde vznikly. Není to ani důležité, protože v nich je většinou zastoupena ta část tvorby Evy Fukové, kterou lze nazvat subjektivní, imaginativní fotografií odkazující k principům, z jakých vycházeli surrealisté – spíše Magritte než Dalí. Proti Dalího exaltovanosti pracuje autorka spíše s Magrittovskou vytříbeností a pečlivým výběrem toho, co na obraze nakonec bude; levitující, zdánlivě nespojité a nespojitelné motivy a prvky, zvětšené detaily, které odlišným měřítkem pojednou nabývají jiného významu, kdy autorka využívá podobnosti tvarů a úzké výseče snímané scény jako kukátka do jiné reality. Plátnem pro tyto neobyčejné kompozice jsou vesměs zcela civilní prostory, což nezvyklost jejich účinku ještě umocňuje.
Eva Fuková: Pábení / Kapesní retrospektiva, 15.2.-14.4.2013, Leica Gallery
Průzorem do jiného světa jsou i dva zbývající cykly, vrstvené fotografické multipláže „Andělé ze 17. století“ a „Louvre,“ oba ze 80. let. Jsou to bohatě zdobené vrchní desky knih (biblí? teologických traktátů?), do centrálního výřezu vložené fotografie hlav andělů (reliéfů z chrámové výzdoby?) a v kontrastu s jejich institucionalizovanou svatostí zvětšené detaily mužských aktů odvozených ze soch – mužství bezbranného, polámaného, zraněného, nicméně velkolepého svou dokonalou sošností, neboť i to je umělecké dílo přírody i člověka jako tvůrce soch, významem, který falus v kulturní historii lidstva má, a představami, které evokuje, i když se v tomto případě asi jedná o falus anděla, tedy svatého, neznajícího hřích a tělesnost jako takovou. Tak si můžete lámat hlavu, co to všechno znamená, a koumat o tom. Všechna zde prezentovaná díla Evy Fukové jsou mimořádná, avšak tyto komplikované cykly posouvají její tvorbu do nejvyšších pater filozofie a rýsují klíčové schéma bytí: Země – člověk - nebe.
Eva Fuková: Pábení / Kapesní retrospektiva - 15.2.-14.4.2013, Leica Gallery.