Recenze: Transformers: Poslední rytíř, nejdražší baykovina v dějinách kinematografie

Ve vesmíru jsou nějaké tři miliardy planet, tak proč si tahle těžkotonážní monstra vybrala zrovna tu naši? Proč se neustále vracejí? Zdá se, že se tvůrci velkých filmových sérií rozhodli odpovědět na základní otázky, které ale trápí více je než filmového diváka. Kdo a proč stvořil Vetřelce, ptá se Ridley Scott již od Promethea, a pro zatím poněkud rozpačitou odpověď bude potřebovat několik dalších dílů. A teď se podobně táže Michael Bay, proč tu stále prudí transformeři? I tady bude odpověď několikadílná, ale zatím je to spíše chaotická, lomozná a vlastně nudná kravina.

Transformers: Poslední rytíř
Zdroj: CinemArt

Scenáristická trojka Art Marcum, Matt Holloway a Ken Nolan (která zatím žádnou velkou díru do filmového světa neudělala) to moc nezvládla. Stejně nezastavitelný jako nesoudný a umanutě hravý Michael Bay tradičně kašle na děj, logiku a prokreslení figur a za dvě stě šedesát mega to vyhrotil do ubíjející stopáže i obrátek s tím, že filmového diváka je třeba především utavit. Mark Wahlberg je tu jako rytíř na baterky, Anthony Hopkins je tu nedopatřením, Laura Haddocková kvůli některým křivkám a John Turturro s puberťačkou v rozpuku Isabelou Monerovou nevím proč.

Triky jsou famózní, ale vlastně už obehrané a k tomu všemu do vás buší další transformerský soundtrack od Steva Jablonskeho. V replikách tu perlí dobře znějící, ale málo říkající moudra typu: „Abychom zachránili budoucnost, musíme odkrýt minulost,“ díky nimž zoufale a pomateně fabulující scenáristé posadí Transformery mezi Lancelota a krále Artuše nebo je vyšlou zabít Hitlera. A mělké dialogy tu čas od času zdobí wahlbergovské rady do života dospívajících dívek ve stylu: „Čisti si zuby, tvrdě pracuj a drž se dál od kluků z kapel, hlavně bubeníků.“ Roztomilé, vtipné a dělající si legraci samo ze sebe, řekl bych, kdyby to ovšem nebylo myšleno smrtelně vážně a nepřipadalo by mi to tím pádem prázdné, blbé, toporné a nedůstojné intelektu předpokládané cílovky i slibně akcelerující „jedničky“, jež byla před deseti lety příslibem, ale teď je spíše obětí.

Pomatená historie transformerů

Z hlubin dávnověku vystupuje pomatená a tisíce let ukrývaná historie transformerů na této Zemi, světy masa a světy železa jsou opět v klinči a vypadá to tak, že přežít může jen jeden z nich. „Proč se vracejí a kde je Optimus Prime, aby v tom stále se stupňujícím bordelu, kdy bude zanedlouho všechno na šrot, udělal pořádek? A kde je kurňa schovaná Merlinova kouzelná hůl, která by snad mohla tuhle nakládačku ukončit,“ ptají se Bumblebee, Cade Yeager, Michael Bay a kdovíkdo ještě.

V neposlední řadě se ptá také novými impulsy, zvraty, a akčními náložemi brutálně ostřelovaný filmový divák, jenž stále více ztrácí přehled, kdo, s kým, proti komu a proč? Tenhle „uživatelský komfort“ je ale Michaelu Bayovi (kdeže je jeho Skála) evidentně u paty, neboť se v horečně akčním a trikovém čerpání megarozpočtu nehodlá nechat limitovat smysluplným dějem a zbytečným nimráním s charakteristikami postav, jejichž chování nemá motivaci ani smysl.

„Bez vůdce je chaos“, říká se tu v jednu chvíli a je to možné podepsat pro celý snímek, neboť žádný vůdce tu vskutku není, což se týká i slušně osvaleného Marka Wahlberga, který ale nemá parametry posledního rytíře a působí spíše jako amatérský kulturista z vrakoviště. Prostě nevypadá jako chlapík, který jediný stojí v cestě gigantické destrukci, jež zničí vše, co známe a máme rádi. Démonická stvořitelka, představující klíčového záporáka, jede jenom na půl plynu a obehraně působí také vytěžené dramaturgické schéma ve stylu, když je vše ztraceno, najde se pár odvážných, kteří nás znovu zachrání.

Blbý a bezradný scénář Michaelu Bayovi evidentně nebrání v tom, aby se znovu důležitě rozmáchl a utopil ve vlastních megalomanských představách o tom, jaký je akční a spektakulární pašák. To, co nám předvádí, je zběsilé, přebouchlé a nesmyslné „déja vu“, ubíjející a pomateně burácející slepenec dlouhý k nepřečkání. Čím déle se planě plká ve snaze objasnit, jak to vlastně je, tím více se v tom ztrácíte, neboť většina věcí spolu souvisí (v lepším případě) jen náhodně, většinou však vůbec.

„Bez obětí se nedá zvítězit“, říkají poslední Transformers. S tím lze v zásadě souhlasit. Jde ale o to, aby touto obětí nebyl filmový divák, jemuž je tahle kolosální bramboračka a jedna z nejdražších ptákovin, jež kdy potřísnila filmové plátno, nalévána do hlavy.