Sněhurka: Jiný příběh - pocta koridě a němému filmu v rytmu flamenca. Olé!

• Michal Šobr

20. 2. 201320. 2. 2013, 21:15|Zdroj: ČT24

Sněhurka: Jiný příběh

Zdroj: ČT24/AČFK

Bratři Grimmové by při téhle konjunktuře možná vrněli blahem, ale přiznejme si, že je na čase říci. „Dost už bylo Sněhurek!“ Prakticky během jednoho roku totiž na filmové plátno přiskotačily tři a každá tuhle klasickou (a trochu hororovou) pohádku malinko, za sebe a po svém, vykostila.

Prznění kultovní předlohy načal svojí Sněhurkou režisér Tarsem Singh, jemuž hraje hajzlovskou královnu Julia Robertsová a „miláška“, křehulku Sněhurku, Lily Collinsová. Vzápětí se hustě (a tudíž docela zajímavě) přitvrdilo v Sandersově Sněhurce a lovci, kde má Kristen Stewartová co dělat, aby ji úchylná královna Charlize Theronová (která možná spí se svým slizkým bráchou) nesežrala srdce a byla tak již definitivně a na věky za vodou.

Španělský režisér Pablo Berger připravoval svoji němou a černobílou verzi Sněhurky nějakých osm let a díky tomu, že se s tím tak páral, předběhly ho obě výše jmenované i Michel Hazanavicius se svojí kritikou i diváky adorovanou poctou velkému němému černobílému filmu - snímkem The Artist. Z čeho by měl jiný bobky, to Pabla Bergera nakoplo, svůj náhle tímtéž převálcovaný projekt neodpískal a podle hesla „co tě nezabije, to tě posílí“ svůj druhý celovečerák dotáhl do dotočné. A udělal dobře, neboť jinak bychom přišli o jednu vymazlenou, svéráznou verzi Sněhurky, přetékající čistými emocemi a vlídně nás vracející k neselhávajícím kořenům.

Píše se rok 1910 a matadorská hvězda býčích arén Antonio Villalta bolestně a osudově pociťuje na vlastní kůži, jaké je to, když vás vychytá naštvaný býk. Když mu pak zemřela manželka při porodu malé Carmencity, již kvůli tomuto nenávidí (což není dvakrát logické, neboť základní příčinou této tragédie není evidentně ona, ale jeho matadorsky čilé sperma), míra jeho neštěstí se naplnila. V tomhle vyměklém stavu s ním od pohledu (jak je pro němý film příznačné) odporná vohera, pečovatelka Encarna nemá složitou práci, zmákne ho a stane se jeho ženou a Carmen má konečně tu správnou hnusnou macechu, která jí dá pořádný kouř, včetně toho, že ji izoluje od táty a upeče k obědu jejího kámoše, kohouta Pepeho.

Jenomže Carmen se s tátou stejně setká, protože je kvůli scénáři důležité, aby jí někdo zkušený zasvětil do tajů matadorského řemesla, a když ji pak už definitivně přestane bavit spát ve sklepě na hromadě uhlí, kde jí macecha ustlala, zdrhne do světa. A tam se s nimi potká. Ptáte se s kým? No přece se sedmi trpaslíky, kteří se od všech předchozích verzí liší tím, že to jsou zároveň liliputánští toreadoři, s nimiž Sněhurka kočuje Španělskem. Postupně se stává královnou arény, corridy de toros, miláčkem davů a postrachem nabuzených býků, které svojí muletou elegantně donutí sklonit hlavu a přijmout smrt. Jenomže macecha Encarna ještě neřekla poslední slovo, neboť je to pomstychtivá svině, která jí to chce dát sežrat, k čemuž má připravené jedno obzvlášť vykutálené jablíčko…

Scenárista, režisér a také jeden ze tří producentů Pablo Berger aranžuje tenhle příběh někam mezi romanci a melodrama (o klasické pohádce tu nemůže být řeč) a vcelku bez problémů si vystačí s výmluvným černobílým obrazem, jištěným narativní kamerou, za níž stál Kiko de la Rica, a podmalovaným stylovým a emotivním soundtrackem zkušeného Alfonse de Vilallongy. Hodinářskou práci tu navíc odvedla neodbytá výprava, která na černobílém plátně evokuje dávno zapomenutou atmosféru dvacátých let.

V zajímavě sestaveném castingu na sebe hodně upozorňuje hajzlovsky démonická Maribel Verdúová, potvrzující, že na záporácích se může herec vyřádit, zatímco Carmen Macareny Garcíové je spíše jen sympatická a milá, neboť víc se od ní ani nechce. Kapitolou pro sebe je pak Daniel Giménez Cacho, macho v aréně a posléze bezmocná troska na invalidním vozíku – jen se tu nabízí vtíravá otázka, jak je možné, že chlap, který zamával v aréně (skoro) s každým býkem, si nedokáže poradit s vyzáblou a uzurpátorskou krávou Encarnou.

Bergerova Sněhurka je především srdcařská záležitost, která svojí dobovou filmovou řečí dokáže zaujmout, oslovit a tím do děje vtáhnout i současného diváka. A jakkoli jde jakoby po stopách svých předchůdců (viz výše), nepůsobí jako plagiát, chladnokrevně obtáhnutý přes kopírák, ale jako svěží, s nadšením, zaujetím a zápalem vytvořený originál. Lidovka bratří Grimmů je v podstatě deka a docela temná záležitost, což je i v této volné variaci s respektem akceptováno. Černobílé aranžmá a nepochybně i zdravý instinkt vedou Pabla Bergera k tomu, že setrvává v těchto temných tónech, které jeho Sněhurce sluší a vrcholí i v závěrečné, řekněme nepohádkově překvapivé, ale vlastně i docela logické, pointě.

Sněhurka: Jiný příběh je jedním ze zajímavých, milých, nestandardních a svým způsobem nadčasových opusů, kterými Asociace českých filmových klubů osvěžuje naší současnou (místy docela rozpačitou a většinově mainstreamovou) distribuci. Opravdu těch artových a přitom divácky vděčných a oslovujících chuťovek, které nám přinesla, zas nebylo v posledních měsících tak málo. Vzpomeňte třeba na pecky typu Stud, Hasta la vista!, Láska v hrobě nebo znovuzjevený a nikoli pouze u klubového publika bodující Sunset Blvd. Děkujeme ti, milá a kreativní Asociace, nepolevuj a zkus to ještě v tomto elegantním dramaturgickém stylu (ke své i naší radosti) dál vydržet!

BLANCANIEVES / SNĚHURKA: JINÝ PŘÍBĚH. Španělsko 2012, 104 min., české titulky, 2D. Scénář a režie: Pablo Berger. Kamera: Kiko de la Rica. Hudba: Alfonso de Vilallonga. Hrají: Maribel Verdúová (Encarna), Daniel Giménez Cacho (Antonio Villalta), Macarena Garcíaová (Carmen), Sofía Oriaová (Carmencita), Pere Ponce (Genaro), Ángela Molinaová (Doña Concha). V kinech od 19. února 2013, premiéra se uskutečnila v rámci Festivalu španělský filmů La Película.