Recenze: Zabijáci z maloměsta by pro černý humor vraždili

O kuřatech a lidech, Řezníci, Nerada ruším ‒ dánská komedie černější než nejtemnější zákoutí lidské duše má svou tradici, tvůrce i věrné a otrlé diváky. Filmografii tohoto žánru, který každý neskousne, tentokrát obohacuje drsná, černá, absurdní a úchylná komedie Zabijáci z maloměsta.

Vidláci Ib a Edward vypadají jako dva Bulhaři v předčasném důchodu. Lenivě melouchaří v dánském zapadákově Nibe, jezdí ve staré plečce, prachy za černoty schovávají do lednice ve sklepě, dívají se na StarDance, cpou se chlebem s paštikou a snaží se nějak procpat do manželské postele. Jenomže Gritt a Ingrid je tam zpravidla nepustí. S tímhle už musí něco udělat – a tak ruský nájemný zabiják dostává dvojitou zakázku. To si ženy ovšem nenechají líbit.

Nekorektnost vítána

Byť bizarní spirála nabírá obrátky trochu vlažněji, hned dvě úvodní, představovací sekvence (před titulkem) jasně deklarují, že režisér a scenárista Ole Bornedal – hlavně díky své skvělé, rozhlasové praxi – dialogy umí a také že se s nimi nebude moc párat a česat je po srsti.

Je jasné, co vás dál čeká, a buď vám to sedne, nebo vás to zprudí. Podobných dialogů jako v úvodu je tu spousta, protože tohle je lehkou a slušnými filmovými mravy nespoutanou rukou napsaná „těžkotonážní“ černá konverzačka, která se s ničím nemaže.

Nicolas Bro, Ulrich Thomsen

Zdroj: Film Europe

Pak Bornedal ještě zatlačí na pilu a uvede na scénu ruského nájemného zabijáka Igora, který je věčně na plech a „milosrdně“ likviduje nešťastné lidi, aby se chudáci dál netrápili, a posléze britskou travičku, po jejíchž lektvarech oběť hodiny krvácí, sleze jí kůže z těla a vypadnou oči z důlků. S touhle sestavou se už dá ledacos podniknout, nemyslíte?

Mix, kde si černá komedie tyká s thrillerem, komponuje Bornedal jako exhibici pro šest figur, jež si to rozdávají ve volném stylu mezi sebou. Nejlepší dvojku tvoří Nicolas Bro a Ulrich Thomsen, dohromady fungují bezchybně. 

V sólových partech pak boduje zabiják Igor chlapáckého Marcina Dorocińského, s tetováním za všechny panny, které miloval, a všechny muže, které zabil. Třeba talibánského hajzla, tři nadržené trpaslíky, šest Číňanů a blbce z novin, který neměl rád jeho kamaráda Putina (politické nekorektnosti jsou součástí Bornedalovy hry). Nikoli nezajímavá, ale rozhodně méně výživná je Gwen Taylorová jako vraždící mešuge.

Každému, co si zaslouží

Zabijáci jsou takový spravedlivý film, v němž každý nakonec dostane více méně to, co si zaslouží. Nabízí skvělé a téměř nepřetržité dialogy, které se sice sem tam zadrhnou nebo ocitnou za hranou, ale jedou jako dráha, šest postav, které si bohatě stačí, a vizuál respektující strohé kouzlo placatých dánských exteriérů. Jen závěrečná sekvence s rozparáděnou stařenou Hansenovou mi připadala nějak zbytečná a přilepená.

Zabijáci z maloměsta diváky zavedou do světa, kde vám mohou uříznout palici a dát jí sežrat třinácti kozám, do světa černého humoru, kde zní rytmy salsy, jež je stejná jako život, v němž se milujeme, nenávidíme, hádáme, líbáme a tančíme ji s pokud možno svými ženami.