Recenze: Brutální Milovnice milovat nenaučí

Dvě ženy, Brigita a Paula, mají jeden cíl: dostat své vysněné partnery před oltář. V životě nic neobvyklého, pokud jde o lásku. Jenže je to skutečně tak, nebo jsou city jen prostředek, jak dosáhnout dalších cílů? V divadelní hře Milovnice uvedené pražským Studiem ALTA se dobře podařilo rozehrát původní surovost stejnojmenného románu rakouské autorky Elfriede Jelinekové, ve kterém se „láska“ stává místy už jen pouhým slovem bez hlubšího významu a dopředu vystupuje brutalita a sarkasmus.

Sarkastický, vulgární, nemilosrdný, skeptický. Taková studená sprcha pocitů  se  rozstříkne na diváky poměrně záhy od začátku příběhu, ze kterého tak trochu mrazí. Dva páry, dvě ženské postavy a dva odlišné přístupy. Pragmatická Brigita, pro kterou více než city znamená partnerský servis, tedy vyprat, vyžehlit, uklidit a svého vyvoleného nakrmit, a to nejen jídlem. A Paula, se svou naivní zamilovaností do člověka, který o ni ani nestojí, protože ho zajímají jen auta. Je to přece láska, ten opravdový a skutečný cit. Nebo snad jde jen o obyčejný ekonomický kalkul lidí, kteří se chtějí mít lépe a tomu vše přizpůsobí?

Do původně jednoduché kostry příběhu dvou párů se tak začne postupně, nenásilně, ale poměrně rychle vkrádat pachuť mezilidských vztahů. A ty jsou s gradující razancí servírovány divákům „na stříbrném podnosu“, jako by autoři byli zvědaví na to, jak se s tím publikum vyrovná. Obě ženy využívají svého ženství k získání vytyčeného cíle, a čím více se mu blíží, tím je hra více syrovější. Nelze se nezamyslet nad tím, zda takhle skutečně mezilidské vztahy fungují, anebo je tohle výjimka. Smích se tak postupně mění na napětí a strnulé očekávání, jak tohle všechno dopadne.

Jak je to s láskou

Autorka románu Elfriede Jelineková, která patří mezi nejúspěšnější německy píšící dramatiky, je známá tím, že se snaží věci podat bez obalu, realisticky a bez jakýchkoliv příkras. I v tomto díle se tak podle svých slov nesnaží doložit nic více, než že láska není nic, co přichází od Boha nebo shůry nebo nějakým jiným dobrotivým řízením, ale že stejně jako všechno ostatní je determinovaná tvrdými ekonomickými skutečnostmi. Vždyť není podle ní náhoda, že si „člověk hledá vždycky něco, co je mu rovno nebo co je pokud možno něco lepšího“.

Milovinice
Zdroj: Studio ALTA/Tomáš Svoboda

„Je to téma obecně platné, ale vždy i velmi individuálně žité. Otázky, jak je to s láskou, co od ní člověk čeká, jak je na ni připraven a jakého z něj činí člověka, platí všude,“ dodává pak k tomu režisérka inscenace Jaroslava Šiktancová.

Kontrasty a souznění

Cynismus, který postupně hrou prorůstá, rezonuje o to více v jednoduše pojatém prostoru jeviště, kde dominuje kontrast tmavé podlahy se světlostí stěn, jako by chtěl přimět k zamyšlení nad tím, zda je život skutečně tak černobílý. 

Tady se navíc ještě podařilo nechat tento prostor „souznít“ s rytmičností a hudebností textů, která je pro Jelinekovou typická, a dokonale propojit se svěžím hereckým podáním divadelního souboru BodyVoiceBand, který se od doby své existence snaží o co největší prolnutí jevištního pohybu, hudby a textu. A to se v Milovnicích opravdu povedlo.

Elfriede Jelineková je rakouská spisovatelka, která se vypracovala mezi nejúspěšnější německy píšící dramatiky. Získala mnohá literární ocenění například Cenu Franze Kafky v Praze v roce 2004. V témže roce jí byla udělena Nobelova cena za literaturu.