Ohlédnutí za Cannes: Může prase vyhrát festival, když nedělá umění?

Je jisté, že letošní filmový festival v Cannes dopadl dobře pro slovenský a český film – díky zařazení majoritně slovenského filmu Out do oficiálního programu a díky uměleckému řediteli MFF Karlovy Vary Karlu Ochovi v roli porotce v sekci Určitý pohled. Je ale otázka, jestli festival dopadl dobře pro evropský film, respektive pro film vůbec.

Jediné tři soutěžní tituly mohou po skončení letošního ročníku čekat distribuční kariéru. Prvním z nich je korejská Okja (Okja). Příběh čtrnáctileté dívky Miji a přítulného šestitunového geneticky modifikovaného prasátka produkoval streamingový network Netflix pro VOD – tedy pro platící zákazníky, kteří sledují film prostřednictvím internetu či televize.

Je ale možné, že ho po tlaku majitelů kin a kontroverzích v Cannes přece jen v několika teritoriích pustí v kinech (zatím se mluví o USA, Koreji a Velké Británii). Netflix má 93 miliónů předplatitelů ve 190 zemích světa, jeho vliv na diváky je těžko změřitelný.

Druhý film, který z nějakého důvodu silně promluvil k srdcím lidí, je 120 tepů za minutu (120 Battements Par Minute) francouzského režiséra Robina Campilla, ověnčený Velkou cenou poroty. Popisuje boj občanských iniciativ a HIV pozitivních aktivistů, kteří se v 80. letech snažili vyburcovat většinovou francouzskou společnost pro boj s AIDS a proti stigmatizaci narkomanů a homosexuálů. Snímek v zásadě popisuje vývoj až do roku, kdy byl objeven Kaposiho syndrom, první skutečně viditelné vředové onemocnění, které upozornilo na příchod pandemie AIDS.

A třetí může být komedie Meyerowitzovy příběhy (The Meyerowitz Stories) oblíbeného amerického režiséra Noaha Baumbacha, film, který bude letos globálně distribuovat Netflix. Možná ještě vražednické drama Nikdy jsi tu opravdu nebyl (You Were Never Really Here) v režii britské režisérky Lynne Ramsay (Cena za mužský herecký výkon a za scénář).

Netflix a Amazon (ne)jsou černé ovce

Nechci tím říct, že soutěžní filmy byly špatné. Byly prostě hodně intelektuální, někdy až příliš intelektuální. To se samozřejmě na festivalu v Cannes líbí. Je ale otázka, co se stane po festivalu se všemi těmi hezkými a ušlechtilými filmy o umění, jako byla Záře (Radiance) japonské režisérky Naomi Kawase nebo vítězný film Náměstí (The Square) švédského režiséra Rubena Östlunda. Ten vypráví o odvážném kurátorovi v uměleckém muzeu, který ale selhává s odvahou v reálném životě.

Je jisté, že dokud budou existovat v evropských zemích dotace pro distributory a pokud bude existovat síť filmových festivalů dotovaných vládami, tyto filmy se nějak uplatní. Buď na filmových festivalech, nebo v art kinech. Nicméně vkus diváků stále víc ovlivňují giganti jako Netflix nebo Amazon.

The Square (2017, režie. Ruben Östlund)
Zdroj: Magnolia Pictures

Přes odpor francouzských distributorů k této velké konkurenci se Netflixu zastala v Cannes celá řada režisérů a producentů. „Vzestup Amazonu a Netflixu znamená, že jsme uprostřed velké změny audiovize a ještě přesně nevíme, co ta změna přinese,“ řekl brazilský producent Rodrigo Teixeira. „Možná za pět let to pochopíme. Potřebujeme najít způsob, jak dělat dobré filmy za menší a střední rozpočty. Umíme dělat filmy za víc než 100 milionů dolarů a pak ty, které stojí od jednoho do 10 milionů. Ale neumíme dělat něco mezi tím. Tím říkám i to, že firmy jako Amazon dělají skvělá rozhodnutí. Ty umějí vyrobit filmy za střední rozpočet. Není třeba z nich dělat černé ovce.“

Filmy pro umění - i pro diváky?

Je smutný fakt, že film pro běžnou spotřebu a umělecký film se od sebe neustále víc a víc vzdalují. V mezinárodní distribuci měly uměleckému filmu napomoct dotace národních i mezinárodních institucí, ale jak konstatovali odborníci v Cannes, evropské umělecké snímky i přes dlouhá léta státních dotací velmi obtížně překračují hranice země (nebo zemí) svého původu.

V Cannes bylo uvedeno mnoho titulů, které mají zjemňovat ducha a cvičit intelekt diváků. Zůstává ale otázka, jak toho dosáhnou, když takové neudrží při životě diváci, tedy trh. A trh je stále silněji ovlivněn tím, co dělá Netflix, tedy žánrovými a dobrodružnými filmy.

Je možná škoda, že film o animovaném mutovaném praseti jménem Okja odešel z Cannes s prázdnou. Možná by cena pro takový – a rozhodně ne špatný snímek – ukázala, že Cannes pracuje i ve prospěch řadových diváků, kteří vlastně všechny ty krásné filmové atrakce na Riviéře platí.