„Hlavní inspirací pro tuto inscenaci pro mě byli ptáci. Jejich bohatý svět nad námi, mytologický rozměr, jejich charaktery a úžasná dynamika. Jsou pro mě prostředkem, jak ukázat chování a toleranci k jiným bytostem,“ říká Lenka Vagnerová o svém novém představení Jezdci, které bylo od svých listopadových premiér poprvé reprízováno v divadle Ponec 21. ledna.
Metaforický svět Jezdců v divadle Ponec
Inscenace je plná dynamického pohybu a tance a přitom připomíná snové obrazy. Světelný design i kostýmy jsou laděny do zlatavých, oku lahodících barevných tónů, vše jako by se odehrávalo v jakémsi měděném oparu. Jednotlivé scény jsou nenásilně ohraničeny a od sebe odděleny, zdánlivě nenavazují a zároveň přirozeně plynou jedna za druhou. Volná inspirace světem ptáků prostupuje celým představením, diváci pozorují například krmení ptáčat ve světelné sprše, objevují se motivy lovu, dravosti, nespoutanosti v letu, zcela svobodného a ničím neomezeného pohybu.
Ptačí svět však není hlavním a jediným tématem, nýbrž spíše jakýmsi východiskem pro rozvíjení dalších myšlenek poplatných i světu lidskému – svobody, volnosti, divokosti, na druhou stranu i omezení a určité stísněnosti. Choreografka každým jednotlivým pohybem a nápadem sděluje to, co je obsaženo v jejím nitru, každá situace má svou vlastní výpověď. Melancholické a poutavé hluboké metafory střídají pro odlehčení momenty zábavné a vtipné, ani v nejmenším však plytké. Každý obraz je jiný, neopakovatelný, všechny přitom krásně výtvarně pojaté a zároveň obsahující velkou filozofickou hloubku. A každý divák si v nich najde to své. Mně některé opravdu asociovaly mytologické výjevy, jiné zase tajemné scény Dürerových renesančních mědirytin. Radost pohledět.
Představení je postaveno na pětici interpretů (Andrea Opavská, Tereza Voříšková, Ladislav Cmorej, Tomáš Červinka a Pavel Mašek), z nichž každý je individualitou, opravdovou osobností, zároveň však dobře fungují a souzní i jako seskupení. Hraje zde jak síla jednotlivce, tak všech coby soudržné taneční skupiny. Musím vyzdvihnout Terezu Voříškovou, která sice od útlého věku zájmově tančila, dnes se ale věnuje především herectví. Oko nezkušeného diváka by si ji v Jezdcích mohlo s profesionální tanečnicí docela snadno splést. Do pohybových kreací se stejně jako ostatní vrhá naplno, s absolutním odhodláním a vervou, výborně zvládá i vcelku náročnou partneřinu, k tomu přidává expresivní výraz.
Především dvě scény z Jezdců mi utkvěly v hlavě a v obou dvou je právě Tereza Voříšková ústřední interpretkou. Jednou se představuje jako lidské torzo bez nohou nasoukané do teplé bundy, bezbranné ptáčátko v červeném skafandru, které dva muži přitáhnou jako balík na scénu a pohazují si s ním dle vlastní libosti, aby se nakonec role otočily a sama šikanovaná se stala tou, která komanduje a útočí na důstojnost druhých. Podruhé Voříšková exceluje jako prostovlasá svůdná siréna, která za pomoci dvou tanečníků vztyčená vysoko nad jevištěm pluje v prostoru, láká a svádí svého námořníka. Divoce na něj prská a syčí, sápe se po něm, přitahuje ho k sobě jako magnet a nedá si pokoj, dokud ho nelapí do svých sítí a nezahubí.
Lenka Vagnerová je nejen velmi produktivní, ale i úspěšnou choreografkou, vzpomeňme například její inscenace Mah Hunt nebo Perfektní den aneb Mr. Gluteus Maximus. Jezdci jsou prvním počinem pod hlavičkou nové skupiny tanečního a pohybového divadla nesoucí její jméno – Lenka Vagnerová & Company. Je to dílo originální, uvědomuji si, že leckdy slovy vlastně ne dost dobře popsatelné – každý si z něj odnese opravdu velmi individuální dojmy. Každopádně je to dílo, které zaručuje, že o talentu Lenky Vagnerové ještě hodně uslyšíme.