Glosa: Festivalové filmy jako obraz rozpolcené Evropy

Shodou okolností se v době konání 14. ročníku festivalu Crossing Europe v rakouském Linci (25.–30. dubna) stal v Makedonii vážný politický incident: v parlamentu se strhla rvačka, při které zhruba stovka nacionalisticky orientovaných členů politického bloku Za lepší Makedonii VMRO-DPMNE napadla členy proevropské sociálně demokratické strany SDSM (Sociálnědemokratický svaz Makedonie).

Když den neměl jméno (When the Day Had no Name)
Zdroj: Crossing Europe Festival

Nacionalisté socialisty bili a vláčeli po zemi. Napadli i přítomné novináře a pracovníky parlamentu. Následně parlament obsadili. Před budovou demonstrovali příznivci nacionalistů. Obrázky se zkrvavenými sociálními demokraty obletěly svět. Policie nezasáhla, protože je v Makedonii pod silným vlivem VMRO.

V Makedonii rostou snahy nacionalistů o autokratické vedení země. V zemi panuje už delší dobu politická krize. Krvavý incident v parlamentu, de facto pokus o puč, byl jen jejím vyvrcholením. Řádné ani mimořádné volby, které v Makedonii probíhají prakticky každé dva roky, nepochybně nepřinesly očekávané uklidnění, naopak. Politická krize se prohlubuje. A na to reaguje i film… i jeho diváci. Díky aktuálním událostem v Makedonii se dostal do první linie jeden z nejsilnějších festivalových filmů Když den neměl jméno.

Dav lidí po vniknutí do budovy parlamentu ve Skopje
Zdroj: Reuters
Autor: Ognen Teofilovski

Rozháraný evropský cíp – Makedonie

Snímek makedonské režisérky a producentky Teony Strugar Mitevské Když den neměl jméno (When the Day Had no Name) je otevřen slovy, že na břehu jezera byli nalezeni čtyři mrtví chlapci a tento zločin rozdělil makedonskou společnost. Zároveň film končí slovy, že film je fikce a jakákoliv podobnost s reálnými postavami je čistě náhodná. I filmaři v Makedonii balancují na hranici opatrnosti. Snímek je natočen podle skutečné události z roku 2012, kdy byli čtyři mladí lidé napadeni a zabiti u jezera nedaleko od Skopje. Vraždy byly dobře připraveny a proběhly takřka rituálním způsobem.

„Ztráta těchto nevinných životů na mě hluboce zapůsobila,“ říká režisérka Teona Strugar Mitevská, „snažila jsem se představit si jejich každodenní život, jejich sny, naděje, to, jak trávili čas hodiny před smrtí. Chtěla jsem vytvořit obraz společnosti rozdělené na základě náboženství a národností. Albánci versus Makedonci, muslimové proti křesťanům. Chtěla jsem vyvolat atmosféru násilí, která mladou generaci stále víc poznamenává. Násilí vyvolává zase jen násilí a vražda je konečným produktem téhle spirály.“

Příběh vychází z rozhárané situace v zemi, otřásané etnickými a národnostními konflikty. Zachycuje život šesti mladíků z takzvané ztracené makedonské generace, poznamenané rostoucím nacionalismem, politickým a sociálním bojem, protialbánským a protiřeckým napětím. Mladí z malého makedonského města pocházejí z rodin, které příliš nefungují, nemají peníze ani perspektivu. Přesto mají své teenagerovské sny, kterých se nechtějí vzdát. Bloumají společně po okolí, jezdí na kolech, povídají si o holkách, připravují se na školní ples. Nikdo z mladých hrdinů filmu nemá otce, a pokud ano, ve filmu se neobjeví. Otcové jsou mimo své manželky a mimo své děti buď v zahraničí nebo neznámo kde.

Před školním plesem si mladíci naplánují tradiční vyjížďku na pár dní k jezeru na ryby, a dokonce pozvou i kamaráda vozíčkáře. Cesta má ale první zastávku ve špinavé ubytovně ve Skopje, kde si najmou mladičkou prostitutku. Po intermezzu s prostitutkou se zapletou s Albánci na čerpací stanici. A pak už se ozvou jen výstřely. Jak a proč vůbec ke krutému zločinu došlo, se však nedozvíme. Pomstil se někdo za zlé zacházení s prostitutkou? Pomstili se vyprovokovaní Albánci z čerpací stanice? Zaměřil se na chlapce někdo kvůli možná mafiánské historii otců? Proč museli zemřít obyčejní chlapci s běžnými sny?

Film otázky vyvolává, ale neodpovídá na ně. Jednu z hlavních rolí – roli nevlastní matky jednoho mladíka – má sestra režisérky, herečka Labina Mitevská (známá například z českých Samotářů), která je také hlavní producentkou filmu (Sisters and Brother Mitevski Production).

Otevřené politické filmy

Srbsko-francouzský dokumentární film Ognjena Glavoniće Hluboká bolest (Dubina Dva) sice už procestoval celou řadu filmových festivalů, ale jeho naléhavost zůstává. Jde o velmi dobrý meditativní dokument, složený jen z hlasů a obrazů. Tématem je objev masového hrobu nedaleko od Bělehradu. Na tomto místě se během války v Jugoslávii staly nepředstavitelně násilné skutky.

K událostem došlo v roce 1999 během bombardování Jugoslávie silami NATO. Do Dunaje byl tehdy ponořen celý nákladní automobil s 53 mrtvými těly. Podobné masové hroby byly nalezeny např. v řece Suva v Kosovu. Nešlo o náhodné vraždy, ale o logisticky přesně a náročně zorganizované akce. Režisér se snaží rekonstruovat, jak ke krutostem došlo, a krok za krokem přijít na to, kdo byli oběti. Obraz zmaru doplňuje výpověďmi svědků z minulosti a obrazy z přítomnosti.

Celá akce byla ze začátku nejasná, protože vyšetřovatel se domníval, že může jít o utopené Kurdy. Ke slovu přicházejí i pachatelé – jejich hlasy jsou ale vědomě zkreslené. Jde o části výpovědí u Mezinárodního soudního tribunálu v Haagu. Jeden z posledních, nejnaléhavějších hlasů obětí patří albánské ženě ze Skopje. Její muž pomáhal Američanům, Srbové na spolupráci přišli, zastřelili ho a ženu naložili na valník a odvezli. Díky tomu, že předstírala mrtvou, přežila. Během jízdy seskočila z valníku a utekla, později odešla do Albánie. Hlasy obětí i mučitelů postupně odkrývají, co se na místě stalo a jaké hrůzy lidé v nákladním autě zažili. Bylo mezi nimi překvapivě nejvíc civilistů, především žen a dětí.

Český dotek se Strnadovými

Český zástupce v Linci – film Heleny Třeštíkové Strnadovi – vyhlížel zcela apoliticky a jako poněkud z jiné doby. Z doby, kdy ještě platila morální pravidla. Politika jde ve filmu Strnadovi stranou, hlavní je osobní rovina. Dokonce chybí i důraz na revoluční rok 1989, který musel být pro lidi s podnikatelským duchem, jako byli Strnadovi, zcela klíčový. Nedostatek politiky ale v Linci nevadil. Helena Třeštíková je v zde velmi oblíbená režisérka, jak ukázala i její velká loňská retrospektiva. Vůbec český dokument si v Linci své diváky najde v hojném počtu.

Publikum chodilo na politické i apolitické filmy. Mladé, univerzitní publikum, mnohdy zeleně orientované, dávalo přednost diskusím o zelených tématech, o stavu planety, o možnostech nějakého nového socialismu. Není to publikum primárně orientované na kontroverzi. Právě proto tu byl film Strnadovi příznivě přijat.

Festival měl své poslední speciální projekce 1. května, v den, kdy se na hlavním náměstí ozývaly hlasy řečníků vítající uprchlíky a zelené či socialistické ideály. I toto byla festivalová tvář Lince, města uspořádaného kolem Dunaje, kde městský park v noci ožívá uprchlíky. Často tu zasahuje policie, ale zdá se, že obyvatelé to jsou schopni strávit lépe než Pražané. A dokonce se zdá, že místní publikum má o problémy rozdělené Jugoslávie, potažmo rozděleného světa, větší zájem než publikum české. Nicméně nevraživost vůči uprchlíkům narůstá i tady, jde o celoevropský problém, který se současný film snaží zachytit.