Scéna pražského Činoherního klubu se po více než čtvrtstoletí dlouhé odmlce opět vrací k brilantnímu Tanci bláznů, který vychází ze zkušeností z ruské revoluce roku 1905. K hereckým pamětníkům prvního uvedení jako Nárožnému, Vetchému, Dulavovi nebo Kratinovi se přidává dalších čtyřikrát tolik neméně známých tváří, aby rozehrály komedii, při které však zároveň mrazí v zádech. Zvláště když vystihuje emocemi řízenou psychiku, do níž se dají zabalit i zcela nesmyslné ideje.
Tanec bláznů ještě neskončil
O Tanci bláznů Lea Birinského a faktech s ním spojených se ví podle režiséra Ladislava Smočka dnes mnohem víc, než tomu bylo v roce 1991 při jejím prvním uvedení. „Stále si na něm ceníme jeho brilantní komediálnost. Zároveň si více a tíživěji uvědomujeme drtivě iracionální psychiku nemalé části lidstva, s nímž sdílíme moderní současnost. Leo Birinski ji i revoluční paradoxy s ní spojené postihl roku 1912 takřka bezezbytku. Jeho hra jako by byla dokumentem budoucnosti,“ domnívá se režisér Smoček, který režíroval hru tehdy i teď.
Nevelká divadelní scéna je celá obalená do zahnědlých map pokrývajících každý centimetr jevištní scény, aby podtrhla místa, kde ve velkém Rusku řádí revoluce. Nejinak je tomu i v provincii, kde vládne gubernátor (Petr Nárožný), i když tady něco nehraje. Revoluce tu v ulicích totiž řádí jen naoko, přesto si gubernátor nechá vyplácet hromady peněz za to, aby boj s ní zvládal.
A aniž by to věděl, město je plné revolucionářů, jejichž cílem je právě uchovat v klidu tento kus země, kam se pak mohou stáhnout podle potřeby na bezpečné území. Jeden z nich (Jaromír Dulava) si dokonce pronajímá pokoj přímo v gubernátorově vlastním bytě. A také si půjčuje jeho ženu (Marika Procházková), která v něm však vidí svou opravdovou lásku. Jenže vše je jen zdání.
Reportáž: Tanec bláznů v Činoherním klubu (zdroj: ČT24)
„Na hře je přitom obdivuhodný především pronikavý postřeh autora, který už v roce 1910 si byl jasně a jasnozřivě vědom, že v ruské revoluci prakticky šlo o myšlenkový paskvil, zmatek myslí, nejasnost, hlubokou myšlenkovou plytkost revolucionářů. O to silnější ale byly jejich emoce, prožívání revolučních idejí, prožívání vize spravedlivé budoucnosti. Idejí ničím nepodložených, naprosto nesmyslných, nepřirozených, psychologicky negramotných a, jak historie později prokázala, doopravdy svobodně neproveditelných. Neproveditelných dokonce ani pod namířenými bodáky a uprostřed téměř dokonalého systému vražedného strachu,“ uvedl Smoček.
Leo Birinski, dramatik židovského původu narozený na území dnešní Ukrajiny, ve své hře ukazoval na tehdejší lidskou psychiku, křečovitou touhu po nápravě všeho zla. To zplodilo podle režiséra na jedné straně ještě silnější iracionalitu a na straně druhé ten nejcyničtější pragmatismus materiální chamtivosti. Stav, kdy každý si chce na neštěstí druhých vydělat, tak jako gubernátor, který si nejdříve nechá vyplácet peníze na boj s revolucí a pak, když hrozí jeho prozrazení, nechává na sebe fiktivně spáchat atentát. K němu se však nečekaně přihlásí jeho „pokojový“ host.
Diváci jsou pak svědkem řady komických situací. Ondřej Vetchý se jako syn gubernátora snaží být svému otci všemožně nápomocen a hlavně se s ním shodnout na svém světovém názoru. Jaromír Dulava střídá barvy od vypjaté rudé až ke smrtelné bledosti a Petr Nárožný čechrá bránice. A ačkoliv každý chce něco jiného, možná se nakonec přece jen dohodnou.
Tanec bláznů
„Tehdy revoluce zahynula na úbytě. Další, ta říjnová, stvořila gigantickou imperiální sílu, ale ne novou šťastnou společnost, ani nového člověka. To prostě tak zvaně nedopadlo, asi zákonitě, ani tentokrát. Ale to neznamená, že lidé zmoudřeli a že se trvale poučili. Je velká otázka, zda Tanec bláznů skončil. Mám obavy,“ dodává Smoček.
Kdo se chce zasmát, ale zároveň se zamyslet nad tím, jak se leckteré ideje mohou změnit pod různým úhlem pohledu, může zajít na další představení Tance bláznů v sobotu 29. dubna.