Recenze: Neznámá dívka balancuje na hraně zákona, morality a sociálního realismu

Jenny Davinová je ambiciózní a talentovaná lékařka, která má slušně našlápnuto z obvodní ordinace na periférii do prestižní kliniky. Ale stačí jeden blbý den, jedno špatné rozhodnutí, jeden naléhavý zvonek, jenž volal o pomoc, kterou nevyslyšela, aby ji pocit viny vyslal úplně jiným směrem. Film Neznámá dívka je klasickou civilní „dardennovkou“ se sociálním kontextem, šmrncnutou detektivní zápletkou a sraženou do průměru překotným a didaktickým závěrem.

Uznávaní představitelé autorské odnože současného evropského filmového sociálního dramatu a „štamgasti“ mezinárodního filmového festivalu v Cannes, odkud si pravidelně vozí některou z hlavních cen, belgičtí bráchové Jean-Pierre a Luc Dardennové, točí rádi, zajímavě a dobře neradostné snímky o lidech ve složitých, konfliktních či bezvýchodných životních situacích. Zajímají je ošoupané, unavené, ale stále ještě o něco bojující nebo alespoň usilující postavy, žijící na periférii společnosti i svých možností něco s tím udělat.

Špinavý příběh 

Taková byla hrdinka jejich posledního opusu Dva dny, jedna noc Sandra, snažící se udržet své existenční jistoty a přesvědčit kolegy v továrně, aby jí s tím pomohli. A taková je (byť v jiné rovině) i doktorka Jenny Davinová, snažící se v Neznámé dívce zahojit své špatně svědomí a pocit viny za smrt bezejmenné prostitutky tím, že se snaží vydolovat na povrch alespoň její identitu, či dokonce její příběh.

Dramaturgický koncept Dardennů se opírá o epizodický mix, namíchaný z ambulantní praxe, návštěv pacientů a umanuté snahy doktorky Davinové dát neznámé dívce její pravé jméno. Tvůrci sázejí na zdánlivě lenivou naraci, která má ale svoji dynamiku a napětí, jejich příběh je špinavý, obyčejný a nezúčastněný stejně jako ulice, na kterých se narodil, a šedivá setkání tu netečně plynou stejně jako šedivé dny.

Psychologická sociální detektivka, kombinovaná se studií charakterů je pro Dardenny symptomatická. K tomu, aby se propracovali až do těsné blízkosti Zlatých palem z Cannes, jim obvykle stačí jednoduchá, a tudíž srozumitelná zápletka, která se začne rychle dramaticky rozvíjet a žít vlastním životem, dokumentárně intimní šestnáctimilimetrová ruční kamera, reálné gerojše místo hřmících soundtracků a citlivě vybraní neherci, kteří jsou schopni to před kamerou ustát.

Neznámá dívka nepřekvapí

Prostě něco mezi variantou na výrazové prostředky neorealismu a manifestem Dogma 95. Zdá se ale, že tihle zkušení tvůrci pochopili, že pětatřicetimilimetrový formát a odklon od „šestnáctky“ (s níž byli zvyklí pracovat ve své dokumentaristické minulosti) jim autenticitu nepohřbí a etablované hvězdy jako Marion Cotillardová přivedou ještě víc diváků do kinosálů.

A tak po stopě Neznámé dívky vyslali populární Adèle Haenelovou, která má doma již dva Césary. V klíčové roli Jenny, kdy téměř nezmizí z filmového plátna, dokáže být současně zaťatá i vyděšená a nenápadná i nepřehlédnutelná. Tohle je její velké, brilantně zvládnuté a úsporně odehrané herecké sólo, jež film táhne, neboť všichni ostatní spíše jen disciplinovaně přizvukují ze sboru. Za vizuál odpovídá dvorní kameraman Dardennů Alain Marcoen, který jejich rodný, průmyslově zašlý Seraing ve východním Valonsku nasnímal jako chladné, odcizené a lhostejné místo na počátku lezavého podzimu, kde jedna mrtvá prostitutka nikomu žíly netrhá.

Jean-Pierre a Luc Dardenneovi
Zdroj: Film Europe
Autor: Christine Plenus

Neznámá dívka nikam nechvátá, neboť nemá za kým a proč. Není to top pecka dardennovské filmografie, čímž neříkám, že by to byl špatný, odbytý či povrchní film. V rámci jejich tvorby je to sice poctivý, ale spíše standardní a ničím nepřekvapující autorský opus, evokující i kontext se současnou evropskou migrační krizí, příznačný svojí civilností a minimalistickým výrazem. Je to naléhavé, syrové a osobní sdělení, jež stírá rozdíly mezi (pseudo)reálem a fikcí a chce aspoň trochu vstřícného diváka. Neboť zdánlivě repetitivní dardennovský styl se nám vždycky snaží říci (o nás i o tomto světě) i něco nového.