Karel Čáslavský nám už ztracený čas nevrátí

Praha - Filmový archiv přišel o jednoho ze svých významných pracovníků. Karel Čáslavský odešel ve věku pětasedmdesáti let. Byl specialistou na němý film a americkou filmovou grotesku, jakož i nadšeným a vytrvalým propagátorem a obdivovatelem českého filmu, což po mnoho let prokazoval ve své práci pro Československou televizi, potažmo Českou televizi. V roce 2010 byl uveden do Dvorany slávy ankety TýTý. Od předsednictva Masarykova demokratického hnutí obdržel v roce 2002 „Čestnou medaili T. G. Masaryka“.

Čáslavský se narodil 28. ledna 1937 v Lipnici nad Sázavou. Maturoval na slavné čimelické filmové škole, poté několik let pracoval jako asistent produkce i režie na Barrandově. Jako asistent režie se spolupodílel na snímcích Smrt si říká Engelchen (1963), Kuřata na cestách nebo Červnové dny. Jako odborný poradce spolupracoval například na snímku Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického
krále (2006).

„Až docela nedávno jsem si uvědomil, že uvádíme i filmy, o kterých jsem si dlouho myslel, že je uvést nelze. Mám na mysli takové věci, jako je třeba výroba svítiplynu, pochody všeho druhu nebo sokolská prostná. Ale stalo se, sám nevím proč, že jsem diváky postupně přesvědčil, že i takové zdánlivě nezáživné snímky mají něco do sebe,“ řekl v roce 2008 při příležitosti uvedení pětistého vydání pořadu Hledání ztraceného časuv České televizi Čáslavský.

V souvislosti s tímto výročím zavzpomínal Karel Čáslavský i na své začátky: „Asi dva měsíce po nástupu do filmového archivu, v roce 1963, jsem začal spolupracovat s tehdejší Čs. televizí. František Goldscheider, tehdejší šéfredaktor časopisu Kino, tam uváděl oblíbený naučný cyklus Malá filmová historie. Já jsem do něj vybíral filmové ukázky. Cyklus trval řadu let, ale někdy v roce 1969, když se právě dělal díl o Bergmanovi, soudruzi další pokračování zatrhli. V roce 1970 jsem spolupracoval s historikem Myrtilem Frídou na cyklu 52 komiků & spol., v letech 1977–1994 jsem samostatně připravoval cyklus Komik a jeho svět, vzniklo 228 dílů. Do povědomí jsem se asi nejvíce dostal zásluhou Videostopu. V prvním díle jsem byl jen za kulisou, ve druhém jsem řekl: 'Dobrý večer', ve třetím mě Honza Rosák poprvé představil jako porotce a pak ještě asi stodvacetkrát. Já když někam vlezu, vytrvám dlouho,“ dodal s jemným humorem, který mu byl vlastní.

Cyklus Hledání ztraceného času měl počátek v roce 1990 pod názvem Kino. „Já osobně jsem uvedl asi padesátiminutový kaleidoskop různých filmových atrakcí z oblasti dokumentárního filmu. Na jeho základě pak na jaře 1991 vzniklo Hledání ztraceného času, nejprve 40 minut čtyřikrát do roka, nakonec 20 minut každý týden. Mysleli jsme, že vyrobíme jen asi 15 dílů, ale tato původní představa se nám nějak vymkla z rukou,“ připomněl dále Čáslavský.

Název cyklu je odvozen od slavného Proustova románu. Ztracený čas může znamenat čas promarněný.

„Zpočátku jsme hledali formu, já jsem se učil ty filmy komentovat, samozřejmě jsem často chyboval. Třeba jsem říkal: 'Právě uplynulo padesát let', protože jsem neměl ani tušení, že ty pořady se jednou budou reprízovat po deseti i patnácti letech a diváci z toho budou trochu zmateni. První dva díly byly takovou skládačkou zajímavostí a kuriozit, ale už třetí díl byl trochu ambicióznější – během čtyřiceti minut jsme předvedli filmovou historii Václavského náměstí od počátku 20. století do roku 1948. Musím se přiznat, že s nápadem využít dobové filmové dokumenty jsem přišel do Československé televize už v roce 1980. Díky práci v archivu jsem byl jeden z mála šťastlivců ve státě, kdo mohl v té době vejít v Národním filmovém archivu do skladu v prvním patře a přinést si krabici s Masarykem. Jenže mi nějak nedocházelo, že právě toho bych těžko směl v televizi ukazovat. Navíc jsem si neuvědomoval, že člověk potřebuje tak dvacet let, aby mohl znalosti akumulovat a pak je teprve vydávat dál. Paní dramaturgyně Krausová byla prozíravá a vyrazila mě, že jsem se zastavil až na chodníku v Jindřišské ulici. A dobře udělala. Představte si, jak bych v tom kličkoval a namísto toho Masaryka směl ukazovat jen kolotoče. A tak jsem čekal na první možný okamžik a v roce 1990 jsem se přece dočkal. I tak bylo prvních asi dvacet dílů skutečným hledáním, nevěděl jsem přesně jak na to,“ uvedl dále v rozhovoru pro ČT Karel Čáslavský, který svou cestu a formu našel a těšil diváky ČT svým osobitým přístupem i projevem po dlouhá léta.

Vydáno pod