Recenze: Na lukách je klid. Clarinet Factory na desce Meadows souzní

Klarinetové kvarteto, které nehraje klasický repertoár, ale úspěšně pluje v současných vodách – takoví jsou nejen Clarinet Factory, ale i jejich nejnovější album Meadows.

Začínat album zpěvem není nic neobvyklého, ovšem u souboru klasicky vzdělaných hudebníků, který z vážné hudby vyšel, to zase až tak obvyklé není – ale: co je vlastně u Clarinet Factory obvyklé? Upřímně řečeno, téměř nic, a je tomu dobře, protože právě v tom spočívá jejich největší síla. A také, což jde vlastně ruku v ruce, v odvaze vystoupit z jistě jistého hájemství klasiky a pustit se na nejisté – umělecky, ovšem i existenčně, což nelze pomíjet – cesty hledání.

Ale zpět ke zpěvu: z deseti skladeb je rovnou šest zpívaných, přičemž hlas Vojtěcha Nýdla – podmalován jakousi lehkou melancholií, možná okouzlením – organicky zapadá do celkového zvuku, stejně jako lyrické texty, jejichž je autorem, dobře s hudbou Clarinet Factory harmonizují.

Ostatně to říká i sám Nýdl: „Slova, která ze mně vycházejí, bývají spíše v nějaké duchovní konstelaci. Těžko bych asi psal text o tom, že se se mnou rozešla nějaká slečna.“ O tom se tedy na albu Meadows nezpívá, již název ostatně naznačuje výhled do přírody, což lze vnímat jak doslova, tak přeneseně.

Clarinet Factory
Zdroj: Supraphon
Autor: Martin Straka

Velkým kladem Clarinet Factory – a neplatí to pouze pro toto album, ale i pro jejich předcházející desky (například výtečnou Out Of Home, na níž hostoval i „klasický“ violoncellista Jiří Bárta) – je bezchybné zvládnutí čtyř klarinetů, jinými slovy pestrost aranžmá, která brání, aby se zvuk slil do jednolité masy a začal nudit. Přitom, jak není těžké si povšimnout, nástroje se často prolínají ve strukturách, které by se daly označit za ozvěny minimalismu.

K přístupu k aranžování, a již to bylo naznačeno zmínkou o Jiřím Bártovi, patří i účast hostů: v minulosti to býval perkusionista Alan Vitouš, pro soubor rozhodně důležitá osobnost, na současném albu je to perkusionista Daniel Šoltis, pohybující se spíše v jazzu, díky němu ovšem mají nahrávky leckdy dramatičtější spodek.

Ke Clarinet Factory se přidal také dívčí sbor Grunik z beskydské Ostravice (nelze než doporučit jejich album Ozvěny). Například ve skladbě Jordan krásně souzní s lidovou flétnou, Pavlišovým hlasem, Šoltisovými jazzovými bicími a proplétajícími se linkami klarinetů – přitom se vlastně jedná o koláž různých stylů i žánrů, ovšem koláž ladící.

Album Meadows se nese spíše v klidnějším tempu, je ne snad zadumané, ale cítíme z něj jistou reflektivnost, klid – ovšem klid získaný na základě souznění. A jakkoli to zní možná vágně, je právě toto jedním z velkých přínosů alba Meadows.