Mezi třiadvaceti celovečerními hranými filmy letošního festivalu rakouského filmu Diagonale, který se konal ve Štýrském Hradci od 23. března do 2. dubna, bychom těžko našli obvyklé těžké politické nebo sociální filmy. Jako by filmaře v alpské zemi odradil boom politiky a politikaření v současném světě, trvale probíhající mnohočetné krize a těžko řešitelné sociální problémy. Informovat o těchto svízelných tématech si vzala za cíl televize. Filmaři se snaží ukázat, že i na první pohled podivní lidé žijí nebo chtějí žít normální život.
Glosa: Rakouští filmaři lajnují svět zpátky k normalitě
Hrané filmy, které na Diagonale běžely, byly nejčastěji osobní zpovědi, příběhy dospívání nebo události z osobního života. Věci, jež zažívá nebo může zažít každý z nás. Film zatížený převahou současných globálních krizí se vrací do prostředí rodin, do zázemí lidských vztahů.
Festival byl koncipován jako výběr toho nejlepšího, co v Rakousku vzniklo a co už má distribuční kariéru za sebou. Ale zároveň tu běžely horké novinky – mimo jiné dvaadvacet premiér celovečerních filmů, hraných filmů i dokumentů. Tedy podobná koncepce bilančních festivalů jako například české Finále Plzeň. Není bez zajímavosti, že některé z filmů rakouské Diagonale se promítnou o pár dní později právě na plzeňském Finále.
Vzdálené sousedské vztahy
A přesto jsou stále vzájemné česko-rakouské filmové vztahy vzdálenější, než by se zdálo. Čeští i slovenští filmaři se v poslední době snaží navázat s Rakušany koprodukční kontakty intenzivnějí. Někdy se to daří víc, někdy méně, ale vzhledem k podobné mentalitě i filmařským podmínkám by mohly být vazby četnější.
Krycí jméno Holec (2016, režie: Franz Novotny)
Febiofest Praha ukázal v březnu filmový debut rakouské režisérky Terezy Kotyk Doma je tady. Tichý příběh koprodukovaný s Českem je jakýsi tichý filmový experiment: Hannah žije s matkou, českou imigrantkou, a malým bratrem v bývalé olympijské vesničce v Innsbrucku. Na podzim vstoupil do českých kin film rakouského režiséra Franze Novotneho Krycí jméno Holec, natočený na motivy povídky českého rebela, režiséra Jana Němce. Z filmu je patrné, že spolupráce mezi českými a rakouskými filmaři fungovala, herecké výkony jsou výborné, ale skutečný příběh rakouského novináře Zilka coby agenta je natolik překroucený, že všechno dobré s sebou spláchne.
Rakouské filmaře však zajímá především jejich Rakousko. Koprodukcí na poli hraného i dokumentárního filmu je v Rakousku stále dost málo, a pokud jsou, tak především s Německem. I když je to paradoxní, česká a slovenská témata tu rezonují míň. Má to co dělat nejen s rostoucím evropským egocentrismem, ale i s tím, že Rakušané poměrně často popisují rodinné historie rakouských Chorvatů a rakouských Slovinců, protože ti se do Rakouska dostali během rozpadu Jugoslávie mnohem častěji než obyvatelé tehdejšího Československa.
Doma v normálním Rakousku
K typickým představitelům současného rakouského filmu patří film To nás tedy dostalo (Was hat uns bloss so ruiniert) od režisérky Marie Kreutzer. Film běžel už na festivalu Das Filmfest v Praze loni v říjnu. Pojednává o generaci třicátníků, kteří zjistí, že jejich alternativní život s bioprodukty moc nefunguje. Není to film o jakýchsi divných, netypických rodičích, ale o lidech, jež potkáváme každodenně. Je to film o generaci, která inzeruje, že je „v pohodě“, ale ve skutečnosti to tak docela není. Jejich hlavním problémem je dezorientace, kterou jim přinese nová zodpovědnost, když přijdou děti. Bez nich se alternativní životní styl dodržuje snadno, ale proměnu charakterizuje například jeden z dialogů mezi rodiči o plenách – pro jednoho nechat dítě bez plen znamená osvobození dítěte a nezatěžování přírody, zatímco pro druhého dát dítěti pleny je hygiena.
To nás tedy dostalo (Was hat uns bloss so ruiniert)
Hlavní hrdinka je nastávající filmová režisérka, která všechno zaznamenává na kameru. Na začátku má sen o šťastné rodině a přátelích, na konci zmatek v duši z toho, co vlastně chce. Není to ani kritika, ani adorace alternativních způsobů života, ale film o jisté potřebě normálnosti a návratu k ní.
Proti klišé a předsudkům
Proti klišé a předsudkům bojuje i filmová komedie Na způsob migrantů (Die Migrantingen) v režii Armana T. Riahiho. V ní se majitel neúspěšné reklamní agentury Marko a neúspěšný herec Benny (oba hrdinové nejsou původem Rakušané, jejich rodiny přišly do Rakouska už před mnoha lety, ale oba jsou perfektně integrovaní) dostanou do rolí skutečných migrantů v televizním pořadu o etnicky smíšeném předměstí Vídně s názvem „Rudolfsgrund“. Jejich hlavní problém je to, že život skutečných migrantů neznají. Televizní redaktorce oba imponují, ale televize potřebuje, aby byli zachyceni buď jako oběti migrace, nebo jako zloději a násilníci, kteří se živí prostitucí a distribuují drogy.
Na způsob migrantů (Die Migrantingen)
Oba protagonisté se tedy pro televizní dokument stanou zlými muži Omarem a Titem. Snaží se ze svých rolí nevypadnout, dokonce si nechávají radit od skutečných migrantů, ale zároveň chtějí uvést téma migrace a emigrace na správnou míru. Televize nakonec odvysílá něco úplně jiného, než bylo dramaturgicky naplánováno, vznikne skandál, ale diváci se dozví, co imigranty trápí skutečně, a nikoli mediálně. Politicky nekorektní komedie bude patrně patřit k hitům rakouských kin.
A nakonec – jeden z nejzajímavějších filmů letošního Diagonale se jmenuje Nejlepší ze všech světů (Die beste aller Welten). Režisér Adrian Goiginger (narozen 1991) tu vypráví příběh svého mládí z rodného Salzburgu, kdy se ještě platilo šilinky a jeho matka byla závislá na opiu a heroinu. Není to však historie drog, je to historie lásky. Matka Helga (Verena Altenbergerová dostala na Diagonale za tuto roli hlavní cenu za ženský herecký výkon) má svého sedmiletého syna ráda, ale neumí se zbavit drogové závislosti. Celý příběh skončí vypálením bytu, cesty matky a syna se rozdělují, ale z titulků na konci se dozvídáme, že Helga se roku 1999 zbavila závislosti v ústavu, začala pracovat s narkomany jako sociální pracovnice a roku 2012 zemřela na rakovinu. A Adrian se stal dobrodruhem, jak vždycky toužil.
Nejlepší ze všech světů (Die beste aller Welten)
Normalita v nenormálním světě
Co poznamenalo filmy festivalu Diagonale nejvíc, je snaha o návrat k normalitě v nepříliš normálním světě. Jako by se svět, který ukazují televizní zprávy i někteří filmaři, vzdaloval od světa, jež žijí obyčejní lidé. Obyčejný člověk podle rakouských filmařů ale není sobec, který není nápomocný, když se protnou světy obyčejných lidí se světem velkých problémů. A to je z filmů držících se „doma při zemi“ dobrá zpráva.