Česká premiéra nového snímku Agnieszky Hollandové Přes kosti mrtvých v týdnu zahájila čtyřiadvacátý ročník Febiofestu. Do morálního thrilleru z česko-polského pohraničí obsadila slavná polská filmařka i režiséra Miroslava Krobota, a jak řekla v rozhovoru s Jolkou Krásnou, nejradši by byla, kdyby hrál v každém dalším jejím filmu.
Hollandová: Krobotovo herectví v sobě nese pravdivou sílu
Hollandová: V ženách vidíme matky nebo sexuální objekty. Vnitřní svět nevnímáme (zdroj: ČT24)
Ve čtvrtek jste převzala čestný doktorát na AMU, z Berlinale jste si za váš nejnovější film Přes kosti mrtvých odvezla Stříbrného medvěda. Jak důležité takové ceny pro umělce vlastně jsou?
Ceny jsou vždy důležité. Na jedné straně ukazují, že je člověk ceněný, na druhé straně – mluvíme-li o festivalových cenách – pomáhají filmu fungovat ve světě a jsou reklamou, která na snímek připoutá divákovu pozornost. A divák je nejdůležitější. Pokud jde o doktorát na FAMU, udělala jsem kruh a vrátila se do svých začátků. Bylo to velice dojemné… a kostýmy rektora a děkanů skvělé.
To jste převzetí doktorátu zhodnotila filmovým okem.
Ano, ano. Byla to podívaná.
Snímek Přes kosti mrtvých jste ve čtvrtek představila na zahájení festivalu Febiofest, poté zamíří i do českých kin. Jaké máte očekávání stran počtu diváků?
Pokud jde o návštěvnost mých filmů, několikrát jsem byla pozitivně i negativně překvapená, takže si to netroufnu odhadovat. Vždy si jich přejeme co nejvíc. Kdyby se to dalo předvídat, všichni by točili jen takové filmy, na které běží diváci. Vím jen jednu věc: Divákům dávám to, co bych chtěla sama vidět. Dali jsme do toho hodně srdce a hodně práce.
Přes kosti mrtvých (2017, režie: Agnieszka Hollandová)
Tokarczukové romány jsou přitažlivé, ale těžké k adaptaci
Jako předloha vám posloužil román Olgy Tokarczukové Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Co rozhodlo, že jste si pro filmové zpracování vybrala právě tento text?
Její literaturu mám velice ráda, ale vždy jsem si říkala, že světy, které tvoří, jsou sice velice přitažlivé a sensuální, ale dějově těžké k adaptaci. Protože Vůz i pluh místy připomíná detektivku, zdálo se mi, že to bude snazší. O dva roky a sedmnáct verzí scénáře později jsme pochopili, že tak snadné to nebude. Ale bylo to vzrušující.
Hlavní hrdinkou je žena víceméně v mých letech, která má velkou sílu, odhodlání a emocionální a mravní přesvědčení, a protože mi připomíná spoustu mých kamarádek, cítila jsem k ní blízkost. To, co mě přitáhlo – krom toho, že jde o román o právech žen, právech zvířat, že je v něm určitá záhada a důležitá role krajiny – bylo to, že představuje určitý „mezižánr“, a tedy něco, co jsem ještě nedělala. Je to trošku komedie, trošku detektivka, trošku pohádka… a já jsem řekla, že to je „anarchisticko-ekologicko-feministický thriller s prvky černé komedie“. Tak se toho držme.
Jak je těžké vybalancovat hranici černé komedie?
Komedie je vždy těžká. Pokud neděláte ryze fyzickou komedii, každý se směje na trochu jiném místě, a udělat to tak, aby se lidé ztotožnili se zábavným okamžikem, není vůbec snadné. Navíc s tím nemám větší filmařskou zkušenost. Daří se mi pobavit publikum, když sama vedu řeč, ale to je spíš talent na standing-comedy. Snímek se promítal už v několika zemích a naštěstí se ukázalo, že se lidé v různých zemích smějí více méně ve stejných místech. Tak se to snad podařilo.
K celkovému vyznění filmu jste už dřív v jednom z rozhovorů uvedla, že by film mohl nést název Tahle země není pro staré ženy, protože „svět, ve kterém žijeme a kde se tento příběh odehrává, takovým místem je“. Proč si myslíte, že tato země pro staré ženy není?
Měla jsem na mysli Polsko. A proč není? Protože přístup k ženám je zde šíleně tradiční. Díváme se na ně jako na matky a babičky, nebo jako na sexuální objekty. Jejich vnitřní život, potřeby, práva nebo fakt, že jsou rovnoprávnými lidmi, ale nejsou tak zřejmé.
Přes kosti mrtvých (2017, režie: Agnieszka Hollandová)
Krobot v sobě nese pravdivou sílu
Do jedné z rolí jste obsadila také českého herce a režiséra Miroslava Krobota. Co vás na jeho projevu oslovuje?
Mirek Krobot má neobvyklou osobnost a zvláštní, originální a pravdivou sílu. Jako herce jsem ho viděla už před několika lety v Příbězích obyčejného šílenství, v Hořícím keři zahrál malou roli, a když jsem ho zde potkala, říkala jsem si, že ho musím mít v každém filmu. Nevím, jestli s tím bude souhlasit, ale je v něm něco šíleně přitažlivého.
Jakou roli od vás dostal tentokrát?
Hraje českého odborníka na brouky, který se s hlavní hrdinkou potkává při nalezení mrtvoly v lese. Začíná mezi nimi zvláštní romance, kterou se, myslím, podařilo udělat jemně, dojemně a zároveň zábavně. Brouci jsou ale pro něj přece jen důležitější než ženy.
Zmiňovaný Hořící keř mezi českými diváky velice silně rezonoval. Tuzemské fanoušky proto musí potěšit, že připravujete nový snímek Šarlatán, který budete v Česku natáčet také a věnujete ho osobnosti poválečného léčitele Jana Mikoláška. Jak jste se s jeho příběhem seznámila?
Dostala jsem scénář od Marka Epsteina, nedělala jsem velký výzkum. U Šarlatána mě upoutalo nerozluštěné tajemství hlavního hrdiny a boj mezi dobrem a zlem, který se v něm odehrává a který je příkladem boje téměř jako z řecké tragédie. Navíc se mi líbilo to, jak Marek scénář napsal střídmě a asketicky. Už jsem udělala spoustu barokních filmů a k Šarlatánovi mě přitáhla představa, že bych dělala něco – v rovině vyprávění – zdánlivě jednoduchého.