Lidé plynou jako voda uprostřed mírného proudu. Páternoster je vozí nahoru a dolů, postavy a tváře jako použité zboží přestavované na regálech. Dívka propletená rudým pásem „šály“ bojuje o něco, co nemůže mít. Obkroužena krvavými smyčkami se zmítá jako moucha, chycená v pavučině, jako oběť, která ví, že neunikne, ale přesto se bude prát až do konce, až do posledního unaveného gesta a zalykavého dechu. Život do ní už dávno zabořil svá kusadla, vysál šťávu a zbytek odhodil do popelnice. Život od ní už nic nečeká, možná jen to, že už tu nebude dlouho zaclánět a konečně zemře. Smrt je totiž krásná a má budoucnost, kterou jí dává každý nový, byť sebevíce ubzděný život. Ve skutečnosti žádnou, a přesto nekonečnou budoucnost. Smrt je možná to nejlepší, co ji ještě čeká.
Pražské komorní divadlo ve filmu: obklopit pozřít šokovat
(Odporné) osoby a (skvělé) obsazení:
Ústřední postava, ťápota Romi, plahočící se mezi zplihlými pouličními kurvami, které se živí ulepenými orgasmy, narychlo vyhoněnými ve studených průjezdech, kde se kunčoft opře o zeď, podle zadání ho obslouží, zkasíruje a s nedopnutým poklopcem vykopne o průjezd dál. Je to hnusná práce, brutálně kontrolovaná hnusným macho pasákem Franzem, který se chová jako surový ranař, v němž se zrovna probouzí gay (což je kombinace na budku nebo rovnou na špagát). Vlastně žije docela na rovinu, tahle životem i Franzem pleněná děvka Romi.
Z toho co utrží, neplatí daně, ale na druhé straně alespoň neždímá prachy z podpory. A nebýt toho, že štamgasti jsou občas úchylové a smrdí a Franz někdy přitlačí víc, než je zdrávo, ani by si moc na tenhle život nestěžovala. Prodává na férovku své tělo (dokud to ještě jde) a nestará se o to, co, za kolik, komu a proč prodávají takzvaný slušný lidí. Dva a půl tácu za hodinu plus příplatky za speciály (za pět táců udělá úplně všechno), někdy nikdo, někdy i deset udejchanejch maníků za noc. Lepší než prodávat hamburgery nebo se nechat za pár babek prudit v účtárně.
Neskutečná Gabriela Míčová zvládá akrobacii i všechny trpké polohy své figury s bravurou, jistotou, koncentrací a v daném prostředí nepatřičně jemnou elegancí, což vše se zrcadlí i v její soustředěné akrobacii na šále. Je to silný, komplexní a strhující výkon, který z divadelních kořenů vytryskl i do silné, filmové výpovědi (ostatně podobně jako u ostatních herců tohoto panoptika, kteří jsou jeho klíčovou výrazovou a dramatickou složkou).
Hajzlovský pasák Franz, je primitivní brutál, jenž zastává názor, že když se kurva nebojí, tak se fláká – a také, že jen mrtví nepláčou. A podle toho se také chová jako podlé prase, jež ryje rypákem v hnoji, který je latentní součástí jeho smrdutého života a ve své nenažranosti žere i vlastní výkaly. Stanislav Majer ale dokázal v tomhle vidlákovi z ulice, která ho živí, nalézt i nejistotu a zvědavost probuzeného homosexuála, jež téhle temné postavě dodává další dimenzi.
Ujetým partnerem je mu v tomto kostnatý Oskar Jiřího Černého, poskok nechutně bohatého Žida, který se sice bojí žen a dotýkat se jich mu připadá odporné, ale teď dostal za úkol sehnat pro svého šéfa nějakou s velkýma dudama (pročež právě zkouší ty, co má Romi), která by si od něj nechala ještě navíc dát přes držku. Černému evidentně nedělá problém zahrát další ujetou postavu, která sem pásne, jež je zvláštní směsí servilnosti a skryté agrese, a od níž se tudíž lze nadít čehokoli.
Enormně potentní, bohatý a bezejmenný Žid, který v tomto městě, odsouzeném k zániku, jedny domy bourá a druhé staví a prodává, je v zásadě nešťastný, což ho činí alespoň trochu snesitelným. Martin Finger tu dostává hodně prostoru, který ale zaplňuje jen velice úsporným až tlumeným projevem. Smysl tohoto hereckého aranžmá je ovšem obtížně odhadnout, neboť se vztahuje k dominantní postavě, se kterou je dobré vycházet, protože jí nevadí, když děti pláčou, a navíc má moc manipulovat a ničit.
Třeba tak, jak to z rozmaru činí v případě transvestitského showmana Müllera, který vypadá jako zdegenerovaný nácek, jenž má se Židem otevřený účet, žije se ženou, kterou zmrzačil, a je otcem (a možná i prvním zákazníkem) Romi, což vše z něj činí zřejmě nejodpornější postavu téhle odporné frašky (a to je co říct). Martin Pechlát tuhle úchylnou polohu umí a vy se nemůžete zbavit dojmu, že si ji dokonce užívá.
Tak to jsou oni!
Jeden větší hajzl než druhý, koncentrace ubohosti, nízkosti, deviace a laciné obscénnosti. Na kladnou postavu v tomhle městu smrti nenarazíte, prostě sem nepatří. Poprvé je dal ve svém scénáři dohromady všestranně kontroverzní provokatér a představitel nové vlny německé kinematografie Rainer Werner Fassbinder (Der Müll, die Stadt und der Tod, 1975) – čímž je vysvětleno mnohé.
Fassbinderova filmového scénáře se pak s odstupem několika desetiletí a evidentní snahou uvést jej do aktuálních kontextů zmocnil divadelní režisér a ředitel (dnes již bohužel neexistujícího) Pražského komorního divadla v Divadle Komedie Dušan D. Pařízek a zrodila se skvělá a oslovující divadelní inscenace. A právě ona se, spolu se snahou uchovat vzpomínku na jeden ze skvostů vyprodaného Komorního, stala základem pro Hřebejkovu zajímavou filmovou adaptaci. Zdá se, že kruh se uzavřel, a Fassbinder se ze svého zvláštního filmového nebe uznale usmívá. Možná, že právě takhle nějak si to tehdy představoval.
Filmové adaptace divadelních inscenací nejsou ostatně pod tímhle celuloidovým baldachýnem nic tak výjimečného a to jak v mezinárodním (viz Olivierovy shakespearovské opusy) tak domácím, českém kontextu (Šašek a královna, Bratři Karamazovi, Odcházení).
V kulise, připomínající Herzovu Passage z poloviny náhle probuzených devadesátých let, se odvíjí bezvýchodný příběh prostituky Romi a těch, kteří ji nenávidí i milují (byť můžete mít oprávněné pochybnosti, zdali se takoví vůbec najdou). Poněkud omšelý design Paláce Lucerna a jeho výlohy, evokující výkladní skříně laciných nevěstinců, je skvělým prostředím pro upocené rejdy této dekadentní společnosti, jež jakoby vědomě spěla ke svému konečnému sebezničení. S Müllerem, trapně sdílejícím černé punčocháče s prostitutkou-dcerou Romi, bezskrupulozním Židem, který si může zaplatit jakoukoli pomstu, a sráčem Hanzem, jenž se líbá se sráčem Oscarem, to vše orámováno komparsem, jenž (ve stylu Pařízkovy inscenace) tvoří interaktivní publikum nočního podniku.
Sedmdesátiminutovka Odpad město smrt je součástí mnohem rozsáhlejšího, komplexního projektu producenta Čestmíra Kopeckého, který ve spolupráci s Českou televizí a Radimem Špačkem pořídil dvanáct záznamu inscenací Pražského komorního divadla a vytvořil tak unikátní kolekci, zachycující jeden nepřehlédnutelný, byť umlčený fenomén současného divadelního umění.
Hřebejkův středometrážní, experimentální opus je film nevlídný, nelaskavý, nepřikrášlený a přizdobený estetikou hltavě konzumované ohavnosti, ochucené obscénními ingrediencemi. Je to něco, bez čeho byste se klidně obešli a co si, když vám to už vstoupí do cesty, ale většinou nedokážete zcela odepřít. Je to filmový zážitek, který vám nemusí sedět, ale určitě do vás vnikne, film-emoce jež vás prostoupí něčím, co sice nechcete sdílet, ale čím se (třeba jen na prchavou chvíli) necháte obklopit, pozřít a šokovat.
Hnusné, morbidní a bizarní věci jdou prostě většinou slušně na odbyt (zvlášť když se vás přímo netýkají). Tanec se smrtí končí a Romi na červené šále možná nachází své vykoupení. Protože smrt je přece krásná, čistá a věčná…
ODPAD MĚSTO SMRT. ČR 2012, 74 min., od 15 let, 2D. Režie: Jan Hřebejk. Kamera: Jan Štrba, Lukáš Milota. Hudba: Ivan Acher. Hrají: Gabriela Míčová (Romi), Dana Poláková (paní Müllerová), Martin Pechlát (pan Müller), Stanislav Majer (Franz), Jiří Černý (Oskar), Martin Finger (bohatý Žid). V kinech od 22. listopadu 2012.