Recenze: Moonlight je Rhapsody in Black bez sentimentálního kalkulu

Ve filmu Moonlight komponuje místo George Gershwina brilantně režisér a scenárista Barry Jenkins drsnou lyrickou báseň o tom, jak těžké je rozhodnout ve správnou chvíli, kým budeš, a jak nezbytné je nenechat tohle rozhodnutí na jiných.

Moonlight (2016, režie: Barry Jenkins)
Zdroj: Aerofilms

Malej, Chiron a Černej. Dítě, teenager a mladý muž. Tři kapitoly ze života Chirona, který na vlastní černou kůži (která ve svitu měsíce vypadá modře) poznává, jak bolestné je dospívání v Liberty City, když má tátu v čudu, mámu na kreku a sexuální orientaci, která zřetelně směřuje k tomu, že bude gay.

Tohle předměstí Miami, s jednou z největší koncentrací černochů na jižní Floridě, nenabízí (navzdory místním klimatickým podmínkám) svým obyvatelům život prozářený sluncem. A Chiron, od malička pronásledovaný, ponižovaný a šikanovaný svými vrstevníky, kteří jakoby tušili jeho jinakost, to tu má těžké. Ale jednoho dne ho z jeho úkrytu v opuštěném feťáckém doupěti vytáhl drogový dealer Juan, jenž mu se svojí přítelkyní Teresou dal šanci nadechnout se před dalšími klinči, jež ho v jeho bolavém a zdánlivě bezvýchodném životě ještě čekají.

Být sám sebou

A vy tuhle zranitelnost, bolest a naději budete s Chironem sdílet, což není divácky úplně příjemné, ale současně je to také zvláštním způsobem očistné a souznící. Chiron se pokouší být sám sebou a vy s ním prožíváte, jak může být tahle zdánlivě jednoduchá meta, kterou navíc máte (do jisté míry) ve svých vlastních rukou, nedosažitelná. Obzvláště, když je místem, kde jste se narodili, příměstská džungle zvaná Liberty City.

Že to ovšem neplatí absolutně, dokazuje místní rodák a zároveň scenárista a režisér Moonlightu Barry Jenkins, který se tímhle snímkem vrací tam, odkud vyšel. A to také vysvětluje jeho cit pro atmosféru, kolorit a zvláštní auru specifického prostředí, kde se jeho snímek odehrává, i věrohodné vykreslení hlavních i vedlejších figur, které ho zalidňují.

Jenkins do nich dosadil přesně vybrané herce, kteří tak jako Alex L. Hibbert (Malej), Ashton Sanders (Chiron) a Trevante Rhodes (Černej) dokáží, jakkoli jsou věkově i typově zcela odlišní, nezávisle na sobě vytvořit jednu homogenní ústřední postavu (byť je třeba poznamenat, že předvádění Rhodesovy namakané muskulatury je tak trochu z jiného světa i žánru). Slušně využila svoji příležitost Chironova sebedestruktivní matka Naomie Harrisová a hodně si pro sebe první kapitolu snímku krade charismatický dealer Mahershala Ali.

Film možná ne originální, ale rozhodně ne tuctový

Je patrné, že si Jenkins dal hodně záležet na tom, aby Moonlight byl čistě černošský film (bílý herec se tu ve viditelnější roli nevyskytuje), ale to je dáno tím, že se rozhodl sdělit pravdu o jistém přesně ohraničeném segmentu našeho světa, který společně sdílíme.

Jeho Moonlight (vzdáleně evokující vzpomínku na Zkrocenou horu) samoúčelně nepředstírá a vypočítavě nekalkuluje, je přesvědčivý, pravdivý, dobře natočený a narativně přehledný, a i když to není žádná originální a ohromující pecka, až překvapivě se dokáže zadírat pod kůži. Je to film, který falešně nekonejší, ani nefauluje sentimentálními kalkuly, nezvedne vás ze sedadel, ale spíše uzavře do sebe, což může být zajímavá zkušenost, kterou není na škodu čas od času podstoupit.

Na druhé straně je třeba přiznat, že to není snadno akceptovatelný a všeobjímající opus, ale snímek cílený na své publikum (a také na filmové poroty), zarámovaný úžasnými houslovými motivy ze soundtracku Nicholase Britella a výmluvnou, přesně vedenou kamerou Jamese Laxtona.

Autorský Moonlight není tuctový film pro každého, ale spíše tiché, citlivé a do sebe zahleděné oslovení, jež dolehne jen k tomu, kdo mu je schopen a ochoten naslouchat.