Richard III. se vrací do Celetné, protože Jan Potměšil nerad slaví

Oceňované představení Richard III. se vrací do pražského Divadla v Celetné. Obnovenou premiéru hry Williama Shakespeara uvede už v sobotu režisér Jakub Špalek, kterého v Celetné brzy čeká také rekordní osmistá repríza hry Růže pro Algernon. Návod na úspěch prozradil sám režisér, který byl hostem Událostí v kultuře.

Video Události v kultuře
video

Jakub Špalek: Chtěl jsem inscenaci vrátit na jediný večer

Co musí divadelní režisér do hry dát, aby se počet repríz vyšplhal tak vysoko jako Růže pro Algernon?

Je to, dejme tomu, šťastná náhoda. Asi je to i tím, že spolupracuji s takovým velkým, silným a perfektním koněm, jako je Honza Potměšil. Takže ne náhodou se Růže hraje tak dlouho a tak úspěšně a ne náhodou se s ním vrací Richard III. zpátky do Celetné.

Kde vznikl nápad vrátit Richarda III. na jeviště?

To není tak složité, Richard III. zanikl v roce 2011 po 12 letech hraní a nikoho by to ani ve snu nenapadlo, ale Honza Potměšil slavil padesátiny. A on nerad slaví a já jsem věděl, že se tomu nevyhne a snažil jsem se najít nějaký způsob, jak bychom to mohli s ním oslavit.

A napadlo mě, že bychom na jeden jediný večer vrátili tu inscenaci, obvolal jsem všechny herce, vymyslel jak to udělat, zjistil, že dekoraci dáme dohromady, kostýmy někde najdeme, prostě že to půjde. A ta nepochopitelná věc vrátit na jeden večer inscenaci, která se dávno nehraje, se podařila a hned ten večer mě požádali všichni herci z toho představení, ať to co nejdříve vrátíme zpátky v nějakém speciálním režimu.

Spolek Kašpar je nedílnou součástí české kulturní scény, ale nemá vlastní divadlo.

My jsme soukromí, nezávislí, ano, není to naše, máme to v nájmu, naše budoucnost je příjemně nejistá, ale nám to takhle vyhovuje. Celetná je, myslím, v Praze ten nejlepší prostor, který si můžeme přát.

A to, že nemáte své jisté, vás motivuje k různým experimentům?

Míříte k našim dalším otevřeným divadlům? Máme tři domovské scény, vedle Celetné je to Bytové divadlo Ferdinanda Vaňka, které tak trochu i legálně provozujeme ve Vodičkově ulici v Praze, a vedle toho máme Divadlo v Kochánkách, svoji venkovskou, zcela specifickou scénu.

Ale to jsou takové šťastné náhody. Bytové divadlo má slogan „blíž už to nejde“. A fakt to blíž nejde. A Kochánky jsou zase něco jiného. Jsou to věci, které vznikají z nějakého přetlaku, z chuti herců. Není to něco, čím bychom programově chtěli navyšovat činnost.

V brzké době vás čeká nová premiéra, pustili jste se do semaforské hry Jonáš a tingltangl. Jak jinak to pojmout, jak jste k tomu přistupovali?

Já tomu dal podtitul „uctivý remake“ a chtěl bych zažít to, co diváci zažívali tehdy, a chtěl bych, aby to vypadalo co nejpřesněji tak, jak to vypadalo tehdy. Čili náš úkol je spíše neuhnout a restaurovat to představení. Já jsem vlastně takový archeolog, který to z pozice režiséra oťukává. Chci najít to živé a dát tomu dnešní pel a energii.

Takže Jonáš a tingltangl je pokus o to dostat se zpátky v čase a zažít tu atmosféru, kterou já už jsem nezažil, ale moje máma třeba ještě jo.

A Události v kultuře budou u toho.