Z knihy Kmeny 90

Recenze: Fanoušci Oceánu, squateři, teplí. Kmeny 90. let popisuje závěr trilogie

Svazkem Kmeny 90 se uzavírá trilogie výpravných „kmenových“ publikací, přibližujících komunity, o jejichž existenci jsme často možná ani neměli ponětí, které však přesto žily naplno.

Po mimořádně úspěšných svazcích – v tomto případě je ale lepší mluvit o pořádných špalcích – Kmeny a Kmeny 0 tedy došlo k více méně logickému završení projektu, který většinovému publiku přiblížil svět menšinový sice počtem, ne však zajímavostí a, řekněme, vzrušivostí. A někdy také exotičností. Jistě i proto se Kmeny setkaly s tak příznivým ohlasem, jak kritickým, tak čtenářským.

Video Události v kultuře
video

Kmeny pokračují devadesátkami

Závěrečný svazek se věnuje letům devadesátým, období, jež bylo pro mnohé, zvláště pak pro dnešní generaci přibližně mezi třiceti a pětačtyřiceti lety, zcela určujícím - a není vlastně ani divu. Represivní režim patřil minulosti, náhle se mohlo úplně vše, a to skutečně, protože staré pořádky padly a nové ještě nebyly nastoleny, stav z dnešního pohledu nepředstavitelný.

Ostatně píše o tom ve svém úvodním slovu i pořadatel a iniciátor celé série, grafik a raper Vladimir 518. Zároveň, a to je důležité, varuje před jakoukoli nostalgisací, nic není totiž zhoubnějšího, a leckdy i trapnějšího, než ono roztomilé vzpomínáníčkování!

Takže na více než osmi stech stránkách je probráno rovných pětadvacet kmenů, a jak již bylo naznačeno, záběr je to vskutku široký. Ostatně, posuďte sami – rap i techno, anarchisti i skinheadi, metalisti i graffiti, fanoušci Oceánu i teplí, hráči Dračího doupěte i svobodné divadlo, a tak by to mohlo jít dál, přičemž přibližovat jeden z těchto kmenů by znamenalo pomíjet druhý, lepší je tedy podívat se na knihu jako celek.

Pětadvacet kmenů

Díky jedinému editorovi, ale i autorovi koncepce a výběru všech kmenů je jejich zastoupení vyvážené. A díky rozdílnému přístupu autorů jednotlivých profilů máme pocit, že nečteme jedinou knihu, ale hned pětadvacet, přičemž kapitolou samou o sobě jsou – opět – fotografie. Samozřejmě, že archivní, ovšem kde všude je autoři objevili, je záhadou. A vůbec nevadí jejich „amatérský“ ráz, naopak, o to jsou autentičtější.

Některé z kmenů pro mě osobně nebyly zase až takovým překvapením, protože jsem se v prostředí těchto komunit pohyboval – teď mám na mysli hlavně ty hudební, ovšem například text o chlapících v maskáčích, žijících jako vojáci někde v lesích, či o partě, která se stylizovala do Foglarových Vontů z knih o Rychlých šípech, nebo o komunitě počítačových fanatiků, to už pro mě bylo skutečné novum.

A to je právě na publikacích, jako jsou právě tři svazky Kmenů, skvělé - ono setkání se s partou lidí, o kterých si sice mohu na první pohled myslet své, přesto ale stojí za to se s nimi seznámit. Nikdy totiž nevíme, co vše nás může nejen oslovit, ale také obohatit – byť by to bylo „pouze“ v tom, že si uvědomíme pestrost světa kolem nás, skutečnost, že náš pohled, životní styl a záliby nemusí být tím jediným a už vůbec ne – možná – tím nejlepším.